Nikdy jsem se nepovažoval za průzkumníka a rozhodně by mě nenapadlo nazývat se statečným… I přes to jsem se dostal do situace, ve které teď právě jsem. Zhruba před třemi měsíci mě nechala moje už čtyři roky trvající láska kvůli jinýmu chlapovi. Díky ní jsem celou tu dobu udržoval jakž takž svůj sociální život. Teď je to pryč. Nemyslete si, že jsem nějakej magor… mám kamarády, který rád vidím, ale většina bydlí přes celý město a to je okolo hodiny cesty autem a znáte Prahu… než cestovat veřejnou dopravou to už radši nebudu cestovat nijak. Přesně takový pohled na to mají oni taky, takže se vidíme opravdu jen zřídkakdy. Za poslední tři měsíce jsem prošel snad všema fázema rozchodu. Smutek, sebelítost, beznaděje i hněv… Předpokládám, že většina z vás to zná. Teď jsem se ale na sebe zkusil podívat do zrcadla a rozhodl jsem se, že ikdyž nejsem v nějak superšpatný kondici, dám se do kupy a trochu naberu svaly, abych se zase po dlouhý době s někým vyspal.

Teď ale přišel ten problém. Jsem hrozně línej člověk. Všem věcem pro který se nadchnu věnuju vážně to nejmenší úsilí, takže než abych si koupil členství v posilovně, kam bych musel dojíždět denně zhruba pět minut, radši jsem se rozhodl udělat si nějakou tu provizorní posilku doma. Přestěhoval jsem se sem nedávno. Asi měsíc před tím, než mě ta kravka opustila takže teď sdílím dvě ložnice s absolutně nikým. Můj panelák se nachází na úplným konci sídliště a jsem neskutečně rád za to, že mám balkón směrem k fotbalovému hřišti a velkým lesem za ním a ne k betonovému ráji v podobě dalších paneláků, které tvoří pomyslnou bariéru před zbytkem města. Jediný problém mého úžasného bytu je, že hned pode mnou bydlí domovnice a o tom, že mám doma posilovnu se doslechla poměrně rychle. Sednul jsem si na stroj, vzal jsem do ruky madla a jen jsem začal se cvičením už na mě zezdola bouchala koštětem a křičela ať se uklidním, že jinak zavolá policii. To vážně chcete..

Byla napružená jako by snad neustále šlapala po lego kostičkách, ale asi to bylo pochopitelný. Rozhodl jsem se teda najít si jinou cestu a raději, než jezdit do posilky můj pohled padl na to obrovský hřiště hned za prahem domu. Bylo vážně masivní. Táhlo se několik set metrů daleko a bylo ze všech stran, až na řadu paneláků, ve které byl taky ten můj, obklopený lesem. Bylo to v říjnu, když jsem poprvé obhlídnul to hřiště. Do zimy jsem měl dost času se s tím místem dobře seznámit. Chodil jsem tam po půlnoci, nejčastěji okolo jedný hodiny když už byly zhasnuté ty rozsáhlé světlomety a všichni teenageři co tam denně hulili byli už doma u maminky. Protáhnul jsem se dírou v síti, která chránila naše paneláky od vysklení okna míčem a zmizel jsem ve tmě. Cítil jsem se úžasně. Tak volně, tak sám. Přesně jak to mám rád.

Udělám si pár koleček kolem hřiště, vyndám činky a chvíli posiluju s nimi. Rád tam chodím takhle za tmy ikdyž svit měsíce je někdy dost zneklidňující. Je to mnohem lepší než alternativa chození do posilky… alespoň ze začátku bylo. Jak rostla moje izolace ode všeho, zůstával jsem tam čím dál déle. Před týdnem jsem si bral svou sportovní bundu, protože venku se už začíná dost ochlazovat, když jsem si všimnul, že světlomety na hřišti jsou zapnuté. Protože bylo tak pozdě, řekl jsem si, že správce zapomněl zhasnout, ikdyž to bylo dost divný, protože když vám svítí celý hřiště, prostě si toho všimnete. Ale co… vzal jsem mobil a vyšel ven. Cítil jsem se neobvykle odvážný. S jistotou jsem se vplížil na hřiště a hned za sítí jsem zahodil bundu. V tu chvíli se cítil jako nejmocnější chlap na světě. Pustil jsem si na mobilu nějakou workoutovou hudbu a zamířil jsem do středu pustiny. V polovině cesty jsem se leknutím zastavil. Svítící světlomety v kombinaci s ostrým kontrastem temné a hluboké černoty lesa navodili dojem, jakobych v dálce někoho viděl. Stojící, čekající jenom na mě. Rozhlížel jsem se ze středu po celém hřišti. V temnotě v ranních hodinách je snadný, aby z vás váš mozek udělal debila. To pro mě nebylo nic neobvyklého. Bylo normální, že jsem se s nejistotou otáčel kdykoliv jsem zahlédl nějaký stín, nebo že mě polila vlna strachu a husí kůže, když za mnou šustila igelitová taška. Ale tahle noc byla jiná. Dlouhé a temné stíny po celém hřišti a já tam kráčel v zimě a sám a jenom David Bowie ve sluchátkách, aby mě udržel při cvičení. Cítil jsem se děsně nepohodlně.

Za zhruba pět minut co jsem odkopnul fotbalovej míč, kterej tu zjevně taky zapomněli se ozval od okraje lesa hroznej zvuk bouchnutí kovu na kov a hned potom mě zasáhnul poryv větru. Otřásl jsem se, protože bundu jsem měl na kraji hřiště u sítě. Nic jsem nedělal… stál jsem jako socha a jenom se mi klepali ruce. Bylo fakt nezvyklý, že by tu byly nějaký hlasitý zvuky… zvlášť takhle pozdě v noci. Rychle jsem si ale domyslel, že se opřel vítr do obřího kontejneru u lesa a že tam bylo asi něco kovovýho. Pokračoval jsem ve cvičení, ale byl jsem už o hodně ostražitější. David Bowie se zastavil a přiměl mě mrknout na mobil. Kurva… pomyslel jsem nahlas… Baterka je v prdeli. V tu chvíli jsem znova uslyšel ten zvuk a znovu jsem znejistil. Počkal jsem několik vteřin. Tentokrát žádný vítr. Pro ty, kteří nevědí, na velkým hřišti, jako je tohle, je téměř nemožný přesně určit, odkud jde hluk, protože v tak širokým nezastavěným prostoru je ozvěna jako kráva, ale tentokrát jsem měl pocit, že to rozhodně nepochází z kontejneru u lesa. Tuhle noc jsem si užil legrace dost. Klusal jsem zpět k díře v síti která vedla přímo před zadní vchod do paneláku a v tom se to stalo.

Světla zhasla. Vždycky jsem z balkonu pozoroval, jak je správce zhasínal a jak se zhasínaly pomalu a postupně. Ne… tentokrát ne… Zhasla všechna naráz. Celé hřiště bylo najednou zalité tmou. Tak jsem tam byl polonahej, v očích slzy a husí kůži všude po těle. V tu chvíli se můj klus změnil ve sprint. Cítil jsem se sám a tolik zranitelnej. Nejsem zbabělec, ale vím, že někdo, nebo něco co si tam se mnou zahrávalo takhle pozdě v noci musí být ještě šílenější než já. Měl jsem to ještě tak sto metrů k díře, když jsem se ohlédl. Nevím, jestli mám být vděčný, nebo ještě víc vyděšenější, ale nic jsem tam neviděl, ale i přes to jsem běžel ještě rychleji. Byl jsem tak vyděšenej, že jsem zapomněl vzít svojí bundu a tričko (byly to vánoční dárky) a rychle jsem proběhl dírou a vběhl do zadního vchodu a zabouchnul za sebou dveře. Ulevilo se mi teprve až když jsem zabouchnul dveře od svého bytu.

Nemohl jsem popadnout dech a nohy mě pálili horkou bolestí. Byl jsem v prdeli, ale byl jsem v pořádku. Vykašlal jsem se na bundu… zajdu pro ní ráno. Sice si vyslechnu pár posměšných keců od těch fracků, ale couž… byl to dárek od sestry. Postavil jsem vodu na čaj a věděl jsem, že teď už konečně můžu relaxovat. A pak jsem to slyšel.

Buch buch buch

Někdo třikrát zaklepal na dveře. Na moje dveře. Ve dvě ráno.

Exekutor nikdy nespí. Moje první myšlenka, kterou jsem dostal. Nevím proč mě to napadlo zrovna teď. V tuhle chvíli rozhodně nebyl čas na vtípky. Přišel jsem ke dveřím a vzal za kliku. Co to sakra… Nebudu proboha otvírat! Pustil jsem kliku, zvednul hlavu a odkryl kukátko ve dveřích, abych se podíval, koho to sem v tuhle dobu přivádí.

Celý jsem se klepal, husí kůže všude. Polila mě vlna strachu. Podíval jsem se na dveře, abych se ujistil, že jsou zamčené na co nejvíce západů. Rychle jsem odběhnul do kuchyně a vypnul vařící se vodu, aby to vypadalo že nejsem doma. Výhled z kukátka byl naprosto černý. Což vzhledem k tomu, že máme na chodbě světlo na fotobuňku znamená, že ho někdo něčím zakrýval, abych tam neviděl.

Druhý den jsem si hned ráno zašel na hřiště pro svojí bundu. Bylo horko. Hřiště bylo plné dětí hrajících fotbal a po okraji fandících rodičů. Moje věci byly pryč. Bez jediné známky, že by tu někdo minulou noc byl.



To bylo před pěti dny. Od té doby každou noc zůstávají světla zapnutá přesně do dvou ráno. A každou. Každičkou noc v ten samý čas slyším ten samý kovový zvuk. Ať už je to vítr, nebo ne, je každou noc doprovázen o chvíli později známým zaklepáním na moje dveře. Stěhování se sem byl vážně hloupý nápad. Ať je venku na tom hřišti cokoliv, ví to kdo jsem a ví to kde bydlím. Nevím co mám dělat. Možná bych se měl přestěhovat. Možná bych měl jít za rodičema. Vážně nevím. Potřebuju se odsud dostat pryč. A… a teď… Teď jsem vážně vyděšený.

Dnešní ráno mě fakt dostalo. Když jsem se jako každé ráno v osm hodin vydal do práce, otevřel jsem dveře a před nimi jsem uviděl kus červený látky. Vypadalo to jak hadry nějakýho bezdomovce. Zpočátku vůbec nešlo poznat co to je. Bylo to roztrhaný a zmuchlaný.

Poznal jsem to.

Byla to moje bunda

I teď, když tohle píšu. Slyším to. Slyším škrábání na moje dveře. Pomoc prosím.