Abych vás dostal do obrazu a dokázali jste si představit co a jak se mi stalo… Studuju obchodku v Rakousku. Je to zhruba patnáct minut od hranic s českem, takže nic moc… Nerad se s tím v uvozovkách vychloubám a vlastně to ani není důležitý, ale tak co. Co ale už trochu podstatný je, je fakt, že ačkoliv jsem si tu pár fakt dobrých kamarádů našel, jsem introvert jako prase a stává se hodně málo, že s nimi vyrazím na nějaký výlet, nebo že jdeme společně ven. Lépe řečeno, že jdu já s nima… oni chodí dost často. Včera (no… jsou dvě hodiny ráno, takže bych měl říkat možná ještě dneska) jsem se ale přemohl a na jednu takovou akci jsem se vydal. Ve čtyřčlenné skupince jsme chtěli zažít něco vážně děsivého a já se v takových věcech vyznám ze všech mých kamarádů nejlíp, takže to nechali na mě. To byl ale jeden z těch vedlejších důvodů. Nechali to na mě hlavně proto, že mám zdejší město prochozené křížem krážem… to když chodím každý den na podvečerní procházky po městě a přilehlých lesech s krásnýma rybníčkama… sám. Jsem ale takovej, že pokaždý, když jsem měl vymyslet nějaký takovýhle výlet do neznáma, vždycky mě napadaly šílený, ale skvělý nápady, které jsem se ale potom bál realizovat, takže z toho nakonec nic nebylo a šli jsme jenom na klasickou procházku s pár pivama. Vždycky až na dnešek. Nevím co to se mnou bylo, ale celou dobu jsem si byl absolutně jistej, že tam chci. Pro představu vždycky mě moje úžasný nápady přejdou tak po hodině.

Dneska ale ne... Bohužel ne… Kousek za městem je dům. Je úplně opuštěnej. Chodívám kolem něj dost často k jednomu rybníku, kde se výborně čtou knížky takže jsem ho jednou jentak letmo obhlídnul abych viděl, kolem čeho to procházím. Moc si toho nepamatuju, ale vím, že všechny dveře a okna byly zabarykádovaný… byl tam taky zadní vchod. Dveře (jestli se tomu tak dá říkat) ehm… spíš pár dřevěných laťek sbouchaných k sobě hřebíkama a zevnitř zapřený kládou. A protože se otevíraly dovnitř nešlo s nima díky tomu hnout. Tohle byl i přes to asi nejjednodušší způsob, jak se dostat dovnitř.

Po předložení mého skvělého návrhu na dnešní večer bylo jasno. Nikdo nebyl proti, takže v osm, když se už stmívalo jsme vyrazili. Od našeho bytu je to asi půl hodiny pěšky. Musíme projít kolem nádraží a následně přeběhnout přes řadu asi 7 kolejí a to není nic jednoduchýho. Jednak se pokaždý bojím, že dostanu pokutu za přecházení kolejí mimo vyznačenej přechod a taky díky tomu, že tu mimo český vlaky jezdí i vlaky rakouský, protože tu mají konečnou, je tu dost velkej provoz což je taky někdy vo hubu. Kolem půl devátý večer je to už ale klidnější a policajti, nebo kdo to tam hlídá, tam taky nečíhaj celej den… zvlášť takhle večer… vždyť kdo by taky v tuhle dobu přecházel koleje k lesu, kde je jenom jeden polorozpadlej barák a dál nic žejo?... no… my. Cestou jsme si vyprávěli takový ty klasický strašidelný příběhy a dělali si prdel, že nás tam určitě vyděsí duch bývalé majitelky domu, nebo že je dům postavenej na starým indiánským pohřebišti… Nic novýho… Nevím přesně, jestli to bylo z těch pohádek, nebo z toho, že už jsme se blížili a byla vážně dost velká tma, ale začínal se mě zmocňovat pocit, že bychom se měli co nejrychleji otočit a zakotvit raději u nás na bytě s flaškou vína. Nechtěl jsem ale vypadat za zbabělce tak jsem radši nic neříkal.

Když jsme došli do cíle všechno vypadalo tak, jak si to pamatuju… Rozbitý okna přebouchaný dřevama, který měli asi zabránit někomu jako jsme my, aby tam lezl a šmejdil po domě, kde nemá co dělat. Dovedl jsem je k zadnímu vchodu a začal vyndávat z batohu sekeru, abychom se nějak prosekali dovnitř. Všichni na mě chvíli nechápavě zírali a pak jeden z kamarádů prostě zatlačil do dveří a aniž by musel vynaložit nějakou sílu, otevřeli se. Po kládě, která byla zapřená mezi stěnou za dveřma a dveřmi samotnými aby je nikdo nemohl otevřít se asi slehla zem. Prostě tam nebyla. Nevím jak, ale někdo jí asi musel nějakým způsobem vyndat zevnitř aniž by cokoliv rozbil. Ale co… míň práce pro nás… hurá vzhůru dobrodružství! O tý kládě jsem mým spoluvýletníkům ani neříkal… nechtěl jsem jim v tu chvíli kazit radost z toho, že jsem našel tak skvělý místo kam se dá tak jednoduše dostat. Zandal jsem tedy sekyru a jako poslední jsem nedůvěřivě vkročil do dveří. Ještě jsem se ohlédnul jestli za náma někdo nejde, ale tma byla tak hustá, že ikdyby tam někdo byl, neviděl bych ho. Pustili jsme se do prozkoumávání… Dům se zdál z venku o dost menší a nikdy bych nečekal, že bude mít uvnitř tak velké místnosti. Když jsme se dostali do místnosti, která pravděpodobně sloužila jako obývák zavolala na nás všechny kamarádka, abychom se za ní rychle šli podívat. Za molama prožraným gaučem a ztrouchnivělým dřevěným stolečkem byl odhrnutý kobereček a pod ním polootevřený poklop z něhož vedl žebřík. Sešli jsme se a kolem díry vytvořili kroužek a jenom mlčky koukali do hluboké prázdnoty. „Tak kdo jde první?“ Přerušila ticho energickým hlasem kamarádka. Vůbec jsem tomu místu nevěřil a chvíli jsem se je snažil přesvědčovat, že to byl blbej nápad a že bychom měli raději už jít zpátky a vrátíme se sem zítra za světla, jenže mě, zbabělce nikdo neposlouchal. Když po žebříku slézal poslední z mých kamarádů, ještě jsem na něj zavolal, že zůstanu tady nahoře, půjdu ke dveřím a budu hlídat, jestli někdo nejde ať jsou kdyžtak na telefonu. Jako odpověď se ozvalo jenom „okay“ třikrát zopakované díky ozvěně. Chvíli jsem ještě koukal do temné jámy a přemýšlel, jestli bych přece jenom neměl jít. Otřásl jsem hlavou a v duchu si řekl, že ještě takovej blázen nejsem a ať si tam třeba chcípnou.

Došel jsem ke dveřím a odemknul svůj mobil. Žádný signál… jak jinak O2… už dávno jsem chtěl přejít k jinýmu operátorovi, ale nějak na to nebyl čas. Když jsem si vduchu zanadával chtěl jsem otevřít vytáčení a tak jako to dělám vždycky, když mám strach a nejsem si jistý danou situací, připravit si v telefonu 112 abych už mohl jenom kliknout, kdyby něco. Periferním viděním jsem ale zahlédl něco stát mezi stromama v lese. Měsíc začal svítit a byl skoro úplněk, takže se počáteční tma změnila v docela jasnou noc. Když jsem zhasnul světlo mobilu a pokusil se na tu nepřirozenou věc zaostřit, rozpoznal jsem siluetu člověka. Byl to muž. Srdce mi začalo bít o sto šest. Husí kůže všude po celém těle. To jako fakt? Už bylo skoro půl jedenácté. Co tu mohl chtít? Vždyť tu vůbec nic není. Protože stál celkem daleko, rychle jsem doběhl do obýváku a zařval jsem na ně ať si pospíší, že tu někdo je. Bez odpovědi. Když jsem se vrátil, abych omrknul, jestli třeba už neodešel stál asi o 10 kroků blíž. Zase absolutně nehybně. Teď jsem mu viděl i tochu do tváře. Vybledlý, ne-li úplně bílý a pohled měl, jakoby snad nikdy neměl žádné emoce. Nesmál se, ani se nemračil. Jen tam tak stál a pozoroval mě. Nevěděl jsem co mám dělat. „Měl bych na něj promluvit a říct ať nevolá policajty, že už se pakujem?“ „neee blbej nápad“ Místo toho jsem se napůl otočil zpátky do domu, ale ne úplně abych ho alespoň jedním okem mohl pozorovat aby neudělal něco nepředvídatelného a znova jsem zařval, že už fakt musíme jít. V doteď poměrně bezvětrné noci se začal zvedat slabý vánek. Ten člověk udělal jeden krok.



Vánek zesílil a já slyšel mírný šum jako v těch starých televizích. Když jsem z toho člověka nevědomky spustil oči abych si vyndal z kapsy mobil udělal další dva kroky. Zvednul jsem hlavu a naše pohledy se střetly. Horší pocit jsem v životě neměl… S ním to ale zdá se nic neudělalo… Pořád ten samý nehybný postoj a v obličeji ten stejný výraz. Neustále na mě koukal. Bylo to hnusný. Nějak jsem v tu chvíli zapomněl na mobil a začal jsem už vážně hlasitě řvát ať už vylezou, že máme fakt velkej problém a musíme co nejdřív vypadnout. Tentokrát jsem se už ani radši neotočil. Potom co jsem to dořekl udělal ten chlap další krok a po malých krůčkách se pomalu rozcházel blíž a blíž. Byl jsem vážně v prdeli… Nevím jak to popsat, protože takhle jsem se nikdy předtím necítil a předpokládám, že nikdo z vás. Čím byl blíž, tím větší vichr byl a tím hlasitější byl šum v mých uších. Dveře jsem držel už silou aby je vítr nezabouchnul a aby se kamarádi mohli rychle dostat ven. Ještě jednou jsem na ně zařval… Samozřejmě bez odpovědi. Ten někdo byl už skoro u dveří a nereagoval ani na moje zoufalé křičení „co kurva chceš?“ „nech nás na pokoji“ „my už jdeme“. Vítr byl tak silnej, že už jsem je vážně nemohl udržet. Přes silné šumění jsem už neslyšel ani svůj křik ať už kurva vylezou ven. Vítr byl moc silný. Pustil jsem dveře a padnul na zem.

V tu chvíli všechno ztichlo. Ležel jsem na zemi a to osvobozující ticho bylo tak skvělý. Byl jsem hrozně rád, že to všechno přestalo. I vichr postupně ustával. Ležel jsem před zabouchlýma dveřma na zemi a jenom lehonký vánek mě ovíval… Ležel jsem tam takhle asi půl minuty než mi došlo, co se právě stalo. Po chlapovi se slehla zem a nebyla žádná známka toho, že tam někdo byl. „Že bych halucinoval? Vždyť stál přímo přede mnou!“ Pomalu jsem se zvednul a opřel se o dveře abych je otevřel a se všema se rychle vrátil na byt do bezpečí. Dveře se ani nehnuly. Zatlačil jsem jak nejvíc to šlo, ale nic. Vzal jsem mobil, zapnul jsem baterku a posvítil skrz škvíry ve dveřích. Neustále jsem se přitom otáčel, jestli tam ten úchylák zase někde nestojí. Neviděl jsem skoro nic. Zapnul jsem teda kameru s bleskem a pokusil se to natočit. To co jsem viděl mi vyrazilo dech. Dveře byly zaklíněné velkou kládou. Přesně takovou jakou si pamatuju. „To není možný!“ „To není možný!!“ bývám občas náměsíčnej, ale takhle živej sen? To snad ne… Proč mě nikdo nezastavil. To… To nemohl být sen. Co se to děje… Nevím čemu mám věřit.

Chvíli jsem tam stál, přehrával jsem si to video pořád dokola a byla to pravda. Kláda byla přesně tak jak si jí pamatuju. Zaklíněná mezi zdí naproti a těma dveřma. Byla to ohromná haluz… nemohl jsem uvěřit tomu, že to byl sen. Vydal jsem se zpátky domů. Cesta mi netrvala ani tak dlouho, protože jsem rychlou chůzi střídal s během. Nahmatal jsem klíče, s roztřesenou rukou jsem strčil na pátý pokus klíče do klíční dírky a odemknul jsem dveře od paneláku. Vyšel jsem pomalinku všech pět pater, protože nemáme výtah. Otevřel jsem dveře. Tma. Rozsvítil jsem a rychle jsem se běžel kouknout do pokojů ostatních… byly prázdné. V bytě nikdo nebyl. Byl naprosto prázdný.