Na plakátu stálo: „Štěstí! Prodávám štěstí v zavařovačce! Zavolejte ještě dnes! “Jednoduchý plakát s odtrhávacími telefonními čísly jako na nějakém inzerátu na prodej bytu… však to znáte.

Právě jsem se vracel domů z práce… Dlouhý, vyčerpávající den, jako vlastně každý. Zahlédl jsem papír přilepený barevnou izolepou na lampě před nádražím. Vytáhl jsem mobil a vyfotil si to… Bylo to vtipný.

Až se konečně doplahočím domů, musím to ukázat manželce. Když jsme ještě randili, takovýchhle věcí jsme si vždycky všímali a smáli se jim. Když jsem ale přišel domů, ona mě zavalila spoustou věcí a místo toho, abychom se pobavili a po dlouhé době spolu sdíleli něco milého z našeho dne, jsem byl při otevření dveří přivítanej košem na prádlo, v kuchyni seděla hladová dcera a ve dřezu bylo špinavé nádobí od oběda.

Ráno jsem se probudil zády k ní a protože jsem musel kvůli práci vstávat dřív, tiše jsem se jako každé ráno vytratil z pokoje a v duchu se připravoval na další den.

Většina mých pracovních dní byla vlastně stejná… Vpodstatě mi platili za to, že jsem devět hodin civěl do počítače a zadal pár čísel do tabulky. Dneska jsem byl hotový vcelku rychle. Motivoval mě taky fakt, že byl pátek a všichni se rozhodli odejít dřív, takže jsem přidal, abych už taky vypadnul. Na konci monotonního týdne už nikdo nechce být v práci ani o minutu déle.

Při čekání na tramvaj jsem přemýšlel o tom, co se vlastně stalo s mým životem. Tohle jsem dělal často. Když jsem byl mladší, vždycky jsem chtěl cestovat. Mým snem bylo projet nejlépe celý svět s batohem na zádech a nejlépe stopem. Když s někým zakládáte rodinu, ať už chcete, nebo ne, některé z vašich plánů musíte odložit na neurčito. A neurčito znamenáá.. úplně na ně zapomenout.

Nesnažil jsem se nějak litovat… Jen jsem přemýšlel nad tím, že nejsem tak šťastný, jak jsem dříve býval.

Procházím se stejnou cestou jako každý den do práce a z práce, míjím už dva roky zavřenou trafiku na rohu. Ještě si pamatuju, když byla otevřená… proboha. Míjím díru v chodníku, které se vždycky vyhýbám a chci pokračovat dál cestou domů, když si všimnu Lampy naproti nádraží. Pár odtrhávacích telefonních čísel už bylo pryč. Asi dobrej byznys… Nevím, co mě to napadlo, ale dostal jsem hroznou chuť udělat nějakou bláznovinu. Proč tam tedy nezavolat? Určitě to bude nějakej vtip, možná to jen někdo zvedne a řekne “miluju tě” a zavěsí, možná to bude linka na nějakou prostitutku a nebo to možná bude jen neexistující číslo… jak vtipný. Vůbec jsem nevěděl, co očekávat.

Vyzvánělo to asi pět vteřin, než to zvedla. Podle hlasu milá holka tak okolo dvaceti let.

"Haló?"

"ehm… já… volám kvůli tvému letáku… Té reklamě naproti nádraží."

"Oh, super! Kdy si to vyzvedneš?"

"Vyzvednu co?"

"Nooo… přece tu zavařovačku, ne?"

Vybalila na mě jako by to byla ta nejjasnější věc.

"Jooo jasně."

Uvědomil jsem si, že jsem Terce neřekl, že dneska končím dříve, takže si to skočím vyzvednout teď.

"Ehhh a co přesně prodáváš?"

"Právě jsem ti to řekla… Štěstí v zavařovačce… Přesně jak se píše na tom plakátu… Štěstí se nejlíp skladuje ve skle.. je to mnohem odolnější, než třebaaaa v… igelitce."

"Dobře dobře… tak se někde sejdeme?"

"Určitě… Hele ale nechci, aby mě znásilnil někde ve křoví nějakej pedofil a ještě mi nakonec to štěstí ukradl, taaakže se raději sejdem na nějakém veřejném místě."

Nakonec jsme se shodli, že nejlepší veřejný místo bude parkoviště před mekáčem kousek od mého domu.

Teď už jsem si nemyslel, že si budu opravdu kupovat nějaký štěstí ve sklenici. Byl jsem si tak na 99% jistej, že mi bude prodávat drogy. Možná, že se ve sklenici uchovává heroin. Ne… Štěstí se přeci říká nějaký jiný tvrdý droze, ne? Co když je to policajtka? Zatkne mě? Něco ve mně mi ale říkalo, abych do toho šel. Tak proč pro jednou neshodit toho andílka z ramene a poslechnout ďáblíka?

Stál jsem před mekáčem a psal jsem jí.

"Jsem tu."

"Super… Jsem tam za minutku."

"Co máš za auto?"

"Růžovou oktávku."

A jakmile mi v ruce zabrněl mobil a přišla její poslední zpráva, viděl jsem na parkoviště přijíždět růžovou oktávii. Zaparkovala o pár míst vedle mě. Nedočkavě a zároveň nervozně jsem přešlapoval na místě a snažil se prohlédnout si interiér vozidla. Bylo prázdné, tedy až na pihovatou řidičku menší postavy s dlouhými blond vlasy a velkými brýlemi s tlustými kulatými obroučkami.. Uff, takže mě snad nikdo nepřepadne. Otevřela dveře, vystoupila a její pohled šel od dveří restaurace, ke křoví na které právě vítr dovál papírový obal od hamburgeru až se naše pohledy střetly. Mírně jsem kývnul, aby bylo jasné, že jsem ten, koho hledá. Její odpověď mě překvapila. Zamávala na mě a pokynula, abych přišel k jejímu autu. Bylo to tak neprofesionální, že to prostě žádná vražedkyně být nemohla. Přišel jsem tedy ke dveřím jejího auta.

"To je ale hezky co?"

Začala hned konverzaci bez pozdravu.

"Ehh to teda jo, ani jsem si toho nevšiml."

"Ty jsi volal kvůli té zavařovačce, že?"

"Přesně tak."

"Super, tady to je!"

Pár vteřin se prohrabovala ve velké tkané kabelce odkud potom vytáhla malou zavařovačku. Nemohlo to být větší, než 15 centimetrů. Uvnitř bylo světlo. Ne žárovka, ne svíčka - prostě světlo. Bylo to jako by někdo dal do lahve západ slunce. Zářilo to ikdyž venku bylo naprosté světlo. Vypadalo to jako malé Slunce uvězněné ve skle.

"Dobrý, co?"

"Co… co to je?"

"Ptal ses už asiii… 4x myslím. Moje odpověď je pořád stejná. Je to štěstí. Štěstí ve skleněné zavařovačce."

"A co s tím mám dělat?"

"Nech si to. Když budeš mít nějaký problémy, napiš mi."

Řekla a přitom pomalu nasedala do auta.

"Počkej!" řekl jsem… "Myslel jsem, že to prodáváš! Kolik chceš?"

"Neboj." řekla s úsměvem. "Zaplatíš."

Zabouchla dveře a já odstoupil z cesty, aby mohla vyjet. Pak… prostě odjela. Co se právě stalo? Co to držím? Kouknul jsem se na svůj nový poklad a znovu mě oslnilo zářící světlo, které ze zavařovačky svítilo. Dal jsem si jí do batohu a nezbylo mi nic, než odkráčet domů.

Krásný, slunečný den se záhy změnil. Obloha se začala plnit mraky a pomalu, ale jistě začínaly padat i kapky deště. Pamatuju si, že v předpovědi počasí žádný déšť nezmiňovali… jinak bych do práce jel autobusem, nebo metrem. Doběhl jsem před dveře domu akorát před tím, než se spustil opravdový liják. Vyšel jsem tři malé schůdky, které k nám vedou a sáhl jsem do kapsy od promočeného kabátu, abych nahmatal klíče. Můj kabát měl velké kapsy, takže se často stávalo, že jsem klíče nemohl mezi peněženkou a mobilem nahmatat. Tentokrát tam ale vážně nebyly. Ještě chvíli jsem hledal v obou kapsách až jsem našel prázdný kroužek. Nemůžu uvěřit, že už jsem je zase ztratil. Stál jsem pod malou stříškou před vstupními dveřmi ze které stýkaly proudy vody. Teď se mi teda vážně hledat klíče nechtělo. Zabouchal jsem tedy na dveře a zakřičel jsem na manželku, aby mi šla otevřít, že už jsem zase zapomněl klíče v práci. Chvíli bylo ticho a po chvilce jsem uslyšel kroky a odemykání dveří. Když se otevřely, stál přede mnou chlap jak hora s kudrnatými vlasy a dlouhými šedivými vousy. "Myslím, že sis spletl barák, kámo" "Oh! Musel jsem se splést" řekl jsem zmateně a bylo mi hrozně trapně. "Moje chyba, promiňte, dneska mám fakt blbej den." Usmíval se, když mi před obličejem zabouchl dveře. Venku pršelo a nijak zvlášť se mi znovu zpod stříšky vyběhnout nechtělo. Barák číslo 33, můj dům. Věděl jsem, že to je můj dům. Bydlíme s manželkou v domě číslo 33 už pět let. Ale tohle můj dům nebyl. Z toho co jsem stihnul zahlédnout za tu chvíli co jsem se bavil s tím majitelem bylo vevnitř úplně jiné vybavení. Jiná zelená rohožka namísto naší oblíbené červené, jiný botník a dokonce i to zrcadlo po babičce v předsíni někam zmizelo. Cítil jsem hrozný tlak na hlavě, jako bych se tam uhodil. V tu chvíli nic nedávalo smysl.

Vytáhnul jsem z kapsy kabátu mobil, abych zavolal manželce, aby mi řekla y že všechno bude dobrý a uklidnila moje v tuhle chvíli absolutně zmatenou hlavu. Telefon se mi podařilo odemknout až napotřetí… nesmím si dávat tak složité heslo. Vždyť to bylo něco důležitého… Vždyť to něco znamenalo… Vzpomněl jsem si ale jenom na 8 náhodných nicneříkajících čísel… jsem to ale vůl… otevřel jsem kontakty a hned mě trklo, že Terka není hned nahoře v oblíbených. Sjel jsem tedy dolů, ale její jméno jsem v seznamu nenašel. Vlastně tam byly jenom 4 čísla. Policie, hasiči, záchranka a 112. Neměl jsem žádnou historii zpráv, žádnou historii hovorů, ani žádné obrázky… bylo to jako by se mi mobil sám restartoval do továrního nastavení. Chtěl jsem tedy vyťukat její číslo ručně, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout. Dřív jsem ho uměl nazpaměť… teď mi to ale prostě nějak vypadlo. Musím se vrátit zpátky do kanceláře. Tam mám všechny kontakty napsané černé na bílém ve starém dobrém zápisníku.

Protože pořád pršelo, doběhl jsem na nedalekou zastávku a naskočil do autobusu, který se už chystal odjíždět. Autobus linky 184 mě dovezl až před kanceláře. Celou cestu jsem nespustil oči z mých mokrých bot a pozoroval kapky, které na ně kapaly z promočeného kabátu a vlasů. Do kanceláří se nedostal nikdo, kdo tam neměl co dělat. To zajišťovala čipová karta, kterou jsem vždycky měl v peněžence. Vždycky. Ale k mému překvapení tam nebyla. Vlastně tam nebylo nic. Platební karta, občanka, věrnostní kartička do kavárny naproti kancelářím. Všechno pryč. Zabzučel jsem tedy na zvonek, který tam byl pro návštěvy a hosty.

"Dobrý den, tady Filip, zapomněl jsem si svojí kartu. Moje zaměstnanecké číslo je…" zarazil jsem se, protože mi to právě vypadlo. Měl jsem to celou dobu na jazyku, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout.

"Filip? Asi se to přerušilo, neslyšel jsem vaše zaměstnanecké číslo."

"Ehhh… nemůžu si vzpomenout…"

"To nevadí. Řekněte mi prosím v jakém oddělení pracujete. Podle toho to snad vyhledám. Vaše celé jméno?"

"Ehh.. finance… pracuju ve finančním oddělení. Jmenuju se Filip Soukup."

"Vteřinku"

Asi za třicet sekund se chlápek ze zvonku ozval znovu.

"Je mi líto, ale žádný Filip Soukup u nás nepracuje. Máte s někým schůzku?"

Podlomily se mi nohy a málem jsem se zkácel na zem. Byl jsem ve své kanceláři před zhruba hodinou a půl. Co se to děje? Cítil jsem se hrozně. Takhle to vypadá, když člověk dostane Alzheimera? Dopotácel jsem se na železné schody od budovy a schoulil jsem se s brekem do klubíčka. Co se to se mnou děje… Zavibroval mi mobil. Vytáhnul jsem ho ze zadní kapsy kalhot, utřel jsem si slzy do rukávu a přečetl si zprávu.

"Čau! Jak to jde?"

To číslo jsem poznal hned. Byla to ta holka se zavařovačkou. Potom všem jsem na to úplně zapomněl.

Okamžitě mi opět vyhrkly slzy. Ta holka! Ona ví co se děje! Nějak mi tohle celý musela způsobit.

"Co jsi mi to kurva udělala?!"

"To nejhorší teprve přijde :)"

Chtělo se mi zvracet. Už jsem se napřahovaly abych mrsknul s mobilem zlostí o zem, ale pak mi došlo, že ona je teď to jediné co mám a že si mě jediná pamatuje. Vytáhnul jsem tu zavařovačku z kapsy. Obsah v ní pořád jasně zářil. A osvětloval padající kapky deště. "Co jsi mi to kurva provedla!!" Začal jsem řvát na tu zavařovačku. Chtěl jsem si v tu chvíli vyřvat hlasivky zoufalstvím.

Jak jsem pozoroval zářící kouli za sklem, došlo mi, že si nedokážu vybavit tvář mé manželky. Vím jak se jmenuje. Teda… alespoň vím, že její jméno začíná na T, nebo K? Vůbec jsem si jí nemohl vybavit. Věděl jsem ale, že mám manželku. Vždyť mám dceru! Mám ženu a dceru. Jenom jsem si prostě nemohl vzpomenout na jejich jména… kdy mají narozeniny? Co jsem s nimi zažil? Všechny vzpomínky pryč. Věděl jsem, že existují, ale neměl jsem k nim žádný vztah. Existují… protože jsem je ráno viděl, že? Kde jsme se seznámili? Měli jsme vůbec svatbu? Co náš první polibek? A co moje dcera? Ehh nebo vlastně můj syn? Možná vůbec dítě nemám… Ale moje žena, nebo moje přítelkyně… ta je skutečná. Věděl jsem, že je. Trhalo mě to vejpůl. Nemohl jsem si jí představit. Nevěděl jsem o ní vůbec nic. Nevybavil se mi jediný fakt o ní.

Seděl jsem na Schodech před nějakou budovou. Proč? Pracuju tu? Někde pracovat musím… Déšť vystřídal během chvíle nepříjemný vítr. Foukal mi na obličej. Začínala mi být zima. Chtěl jsem jít domů. Chtěl jsem být s ní. Chtěl jsem cítit teplo. Chtěl jsem jít do debilní práce klidně někde v kanceláři, která mi bude zajišťovat střechu nad hlavou. Byl jsem celý promočený, foukal na mě vítr… mrznul jsem. Nevybavoval jsem si rodiče, moje dětství. Měl jsem nějaké kamarády? Proč tu sedím a jsem mokrý když neprší?

Podíval jsem se dolů na ruce. Pořád jsem tisknul v obou rukách zavařovačku s něčím zářivým uvnitř. Bylo to jako Slunce uvězněné v zavařovačce. Proč to držím? Co to je?

Zavibroval mi mobil. Já mám mobil?

"Rozbij tu sklenici, Filipe."

Přísahám, že obsah sklenice zářil více, než lampa vedle mě. Rozmachem jsem mrštil se zavařovačkou před sebe na silnici. Nerozbil jsem jí, protože bych poslouchal instrukce od neznámého čísla. Rozbil jsem jí, protože jsem byl naštvaný. Nevěděl jsem jak někdo ví, že mám zavařovačku. Jak někdo zná moje číslo. Nevěděl jsem, že mám mobil.

Viděl jsem teplé zářící světlo, které bylo dříve pevně uzavřené víčkem ve sklenici jak ozařuje silnici přede mnou. Jak ozařuje schody na kterých sedím, jak se odráží v kalužích na nerovném chodníku. Osvicuje vystavené skleničky v kavárně naproti. Tam kam tak rád chodím. Pozoroval jsem to jako zrození světa. Budiž světlo. Cítil jsem teplo jako bych seděl před ohništěm. Přesně jako dřív, když jsme s manželkou jezdívali na táboráky.

A pak jsem mrknul.

Cítil jsem nepříjemný zvuk budíku, který mě každé ráno budil. Pomalu jsem otevřel oči, protože mi na ně svítily paprsky slunce. Cítil jsem hřejivé objetí své ženy.

Vylezl jsem z postele, zvedl mobil z nočního stolku. Chvíli jsem zasekle koukal na černou obrazovku. Pak jsem ho odemknul. Byl pátek ráno. Měl jsem jednu zprávu.

"Dej mi vědět až budeš chtít další zavařovačku :)"

Po přečtení zprávy jsem zavolal do práce s tím, že jsem nemocný. Připlížil jsem se do pokoje své dcery a probudil jsem jí pusou na čelo. Řekl jsem jí, že dneska nepůjde do školky. Budeme mít rodinný den. Usmála se, natáhla ruce k objetí a se zívnutím se vrátila zpět ke spánku.

Šel jsem si opět lehnout, pevně jsem objal ženu a taky jsem usnul. Vzbudila nás se ženou oba dcerka skákáním po posteli a řvaním, abychom vstávali. Včera by mi to přišlo otravné. Včera by mi přišlo spousta věcí otravných, nebo monotónních, nebo nepotřebných. Ale ne dneska.

Dneska bude skvělý den. Dneska jsem šťastný.