Mám nemoc zvanou Syndrom Charlese Bonneta… mezi lidmi se jí říká vizuální halucinace. Je to nemoc mnohem běžnější, než si myslíte. Odhaduje se, že více než polovina lidí s postupnou ztrátou zraku zažijí během svého života jednu, nebo více těchto halucinací. Přesto se vsadím, že většina z vás o tom nikdy neslyšela. Důvodem je to, že většina lidí s tímto syndromem se bojí říct svému okolí, co zažíváme. Vím to, protože přesně takhle jsem to měl taky.

Tak abych začal. Jsem Andrew a je mi 26. Zhruba dva roky zpátky jsem se vzbudil a všechno co jsem viděl, bylo nechutně rozmazané. Nemohl jsem rozpoznat ostré hrany. Prostě jako když máte na čočce foťáku, nebo kamery šmouhu. Nikdy se to nezlepšilo. To mě vyděsilo, tak jsem co nejrychleji vyrazil ke svýmu doktorovi Harperovi. Autem jsem si netroufl, tak jsem zase asi po dvou, třech letech nasedl na metro. Tolik nových stanic? Když člověk jezdí autem, uniká mu spousta zajímavých věcí. Doktor udělal pár testů a zeptal se na pár zajímavých otázek. „Jste v poslední době žíznivý?“ „jak byste popsal svojí míru unavenosti?“ Potom mi řekl diagnózu, která navždycky změnila můj život. Cukrovka. Typ jedna.

Vysvětlil mi, že si budu muset píchat inzulin před každým jídlem a že když sním něco špatného ve špatnou dobu, můžu upadnout do komatu, nebo ještě hůř. Pak přešel k mým očím. „Tome, tvoje cukrovka ti způsobila makulopatii. Víš co to je?“ Hloupě jsem zatřásl hlavou vzpamatovávajíc se ještě z té diagnózy a doktor Harper to na mě vybalil…

„Tvoje cukrovka narušila cévy v zadní části tvého oka, zablokovala je a narušila tvojí makulu. Ta ti pomáhá vnímat barvy a další jemný detaily. Když se tohle stane, většinou to způsobí značný škody.“

S knedlíkem v krku jsem se doktora zeptal „OK, takže… je nějaká možnost, že se to zlepší?“

Neviděl jsem Harperův obličej moc jasně, když na mě mluvil, ale tón jeho hlasu mluvil za všechno.

„Je mi to líto Tome“ řekl hlubokým hlasem. „Možná, kdybychom to zjistili a odchytili o malinko dříve, dalo by se něco dělat, ale tvoje oči jsou už hodně poškozené, takže se obávám, že je tvůj zrak, jak ho znáš už nenávratně pryč.

Cítil jsem, že se svět kolem mě rozpadá. Bylo mi jenom 24, hrál jsem basket, jezdil na kole a teď? Teď se moje tělo rozhodne mě takhle sabotovat a tohle všechno mi vzít.

Prvních šest měsíců bylo fakt těžkých. Rozešel jsem se s přítelkyní. Úžasnou slečnou jménem Holly, která se náš vztah snažila ze všech sil udržet, ale protože jsem byl věčně naštvaný, všechno skončilo. Ztratil jsem práci, protože jestli architekt něco potřebuje, jsou to právě jeho oči. Dokonce jsem se přestal stýkat se svými kamarády… Vymýšlel výmluvy z každé akce, dokud se nepřestali ptát. Stal se ze mě kretén, který neopouštěl byt, myl se, oblékal a holil jen, když už to bylo vážně potřeba. Byl jsem si jistý, že můj život tímhle skončil. Přestal jsem se už i snažit žít ho.

Byl jsem idiot.

Trvalo mi dlouho, dospět k tomuhle, ale nakonec jsem se k tomu dokopal. Zavolal jsem doktoru Harperovi, aby mi domů poslal ošetřovatelku, kterou mi nabízel. Vysoká, štíhlá a milá ženská, která mě donutila se na svět podívat trochu jinak.

„Jsi idiot“ začala

„cože?“ ohradil jsem se, šokován jejím vyjadřováním

„No tak máš cukrovku no… víš kolik lidí si prochází tím samým?“ Zeptala se a ještě než jsem stihl nějak zareagovat, pokračovala „Myslíš si, že se všichni schovávají v jejich tmavém bytě, odmítajíc žít svůj skvělý život? Ztratit z části zrak je hrozná věc, lituju tě, ale Tome… To není žádný důvod všechno takhle ztratit. „Ale ty…“ Rychle jsem odpověděl ve snaze se bránit, ale ona ještě neskončila. „rozumíš?“ zvýšila hlas. „Jeden z nejodvážnějších a nejsilnějších mužů, který jsem znala nemohl pohnout krkem už od svých 12, ale nevzdal to. Můžeš toho ještě v životě tolik udělat, tolik zažit. Ale ty si ani nedokážeš oholit vousy. Přestaň být malá ubrečená holka a vzchop se kurva!“

Samozřejmě, že se nic nestane přes noc, ale její řeč jsem si vzal k srdci. V tu chvíli jsem jí řekl, ať odejde. Ve dveřích jsem si ještě pod vousy zamumlal, že to řeknu jejím nadřízeným, ale ona se jen smála a řekla mi, že to bych neudělal. „Neuděláš to, protože vím, že jsi nekomunikativní a než abys to šel říct mým nadřízeným, raději hned po mém odchodu zalehneš na gauč. Uvidíme se příští týden“

Tu noc jsem se oholil, roztáhnul závěsy a konečně se po několika měsících se opět rozhlédl z okna. Všechno bylo rozmazané, ale když jsem se dost soustředil, opravdu jsem uviděl všechen ten bordel v mém pokoji a tu spoušť, ve které jsem tak dlouho žil.

Když se Lois další týden vrátila, můj byt byl uklizený, já byl čistý a oholený. Dokonce jsem se pokusil se i ostříhat. Neřekla na to ani slovo. Vůbec se o tom, co říkala minulý týden nezmiňovala, ale vzala mě na procházku na kafe. Vedla mě po ulici až do kavárny, objednala nám a společně jsme ho vypili a posnídali. Úžasně jsme se bavili a myslím, že jsem se i rozesmál.

Když jsme dopili, dovedla mě domů a když mi pomohla do dveří, řekla mi, že mě zase ráda viděla.

Ten den byl začátek mého nového života. Přestěhoval jsem se do nového bytu v prvním podlaží a začal jsem se stýkat se skupinkou mladých lidí se stejným problémem jako jsem měl já. Udělal jsem si přátele. Každý den jsem chodil ven, ikdyž to někdy byla jen krátká procházka, ale užíval jsem si světa tak jako ještě nikdy.

Věci se vážně zlepšily… ale potom, zhruba za rok to začalo.

Vešel jsem do své ložnice, hrnek kávy v ruce a viděl jsem starý pohřební kočár. Stál tam na koberci, přímo před postelí akorát napasovaný i s těma dvouma koněma jako by se nechumelilo. Stálo to tam všechno perfektně nehybně zatímco kočí, malý vousatý chlapík v dobovém kostýmu s cylindrem na hlavě, vzal do ruky otěže a s očekáváním se na mě podíval. Paradoxně byli mnohem jasnější, než obvyklé rozmazané tvary, které jsem si už zvykl vidět.

Vážně jsem se málem pochcal.

Upustil jsem hrneček a horký kafe se rozlilo na moje bosé nohy. Uskočil jsem dozadu a bolestí si zanadával. Když jsem opět upřel pozornost na koně a kočár, všechno bylo pryč. Rozmazaný tvar připomínající postel a pod ním šmouha koberce. Po kočáru ani stopy. Hned jsem začal přemýšlet nad tím, že jsem se určitě zbláznil. Většina z nás takhle dopadne, což je dost pochopitelný. Jak byste se cítili vy po tom, co jsem viděl? Předpokládám, že většina z vás starý kočár a páreček nádherných černých koní doma u sebe v ložnici nemá. Taky jsem neměl. Nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že to, co jsem viděl muselo být jen nějaký hodně živý snění. Zdálo se, že se mi to povedlo. Konečně jsem na to zapomněl.

O dva týdny později jsem viděl obří létající rotující pomeranč v koupelně. Znovu jsem se vyděsil jak blázen. Stál jsem tam, zíral na tu bizarní rotující vznášející se kouli asi 20 sekund. Zavřel jsem oči a nahlas jsem mluvil k mojí zvrácený mysli, že to, co vidím tam prostě nemůže být. Po pár sekundách jsem znovu oči otevřel. Nebylo to tam.

Měli jste někdy důvod pochybovat o svém vlastním zdravém rozumu? Přemýšlet nad tím, jestli to co vidíte je opravdu to, co před vámi skutečně je? Jestli vás vaše mysl nezradila a jenom s váma hraje nějakou zasranou hru? Upřímně řečeno, ve srovnání se ztrátou zraku byla vyhlídka na ztrátu rozumu mnohem děsivější. Bojoval jsem proti nepřízni osudu a byl jsem hrdý na to, že nejsem jen přeživší, ale někdo, kdo už žije naplno svůj vlastní život. Jak bych ho mohl dál žít, kdybych byl šílený blázen?

Ještě ten večer jsem vůbec nemohl usnout a zůstal jsem v nervozitě ještě několik dní poté. Jakýkoliv náznak pohybu byť jen v periferním vidění mi způsobil malej infarkt. Byly to nejhorší chvíle, jaké jsem kdy prožíval. Dokonce ještě horší, než ten okamžik, kdy mi doktor Harper řekl mojí diagnozu. Když mi Harper vyprávěl o cukrovce, kterou jsem měl s konečnou prognózou, poskytl mi fakta. Moje nemoc byla fyzická, mělo to jméno a nejdůležitější bylo, že měl Harper plán léčby.

Tohle bylo ale něco jiného. Moje vlastní mysl se obrátila proti mně. Na moje smysly a vnímání reality jsem se už nemohl spolehnout. Jak je tohle děsivé si uvědomíte jenom, když se vám něco takového stane. Vaše smysly a to jakým způsobem je váš mozek vnímá, to je vaše jediná obrana proti nebezpečí. Cítíte nebezpečí, vnímáte ho a proto se mu vyhnete. Když položíte ruku na rozpálenou plotýnku, okamžitě ucuknete a dáte jí pryč, protože vás mozek chrání před zraněním a nebezpečím. Co však uděláte, když se na svůj mozek už spolehnout nemůžete? Nemůžete určit, zda je nebezpečí skutečné, nebo jen výplod vaší fantazie? Co když tam ta plotýnka vůbec není a vy se jen opíráte o stůl?

Lois si všimla, že něco není vpořádku. Zeptala se, co je špatně, jestli si o něčem nepotřebuju promluvit, ale odbyl jsem jí jen tím, co mě zrovna napadlo… „ehhh vpohodě, jenom se mi poslední dobou nějak špatně spí“ Ta věc s tím spaním byla pravda, nemohl jsem vůbec zavřít oči aniž bych nemyslel na to, co dalšího se mi zase přihodí. Za několik dní se ze mě stal zombík v pyžamu s kruhama pod očima v místnosti, kde byla ozvěna tak silná, že jsem nepromluvil za celou dobu s Luis kromě tohoto rozhovoru ani slovo. Jako každou středu jsme s Lois vyrazili do jiné kavárny. Už jsme měli takhle prorajzovaný kavárny skoro po celém městě. Nasedli jsme do auta a já okamžitě usnul. Když mě Lois vzbudila s tím, že už jsme na místě, opatrně jsem vystoupil a uvědomil si, že auto je zaparkované před ordinací doktora Harpera.

“Tomáši proč mi neřekneš co se děje?” zeptal se doktor Harper s jemně položenou rukou na mém rameni. Začal jsem si něco mumlat pod fousy, vymýšlet výmluvy abych mu nemusel říkat pravdu. Po asi minutě mého blekotání mě doktor přerušil “Tomáši! Proč mi neřekneš co se děje? Vyhrkly mi slzy. Se slzami v očích jsem doktorovi řekl všechno… Řekl jsem mu o pohřebním kočáru v mé ložnici i o obřím pomeranči. Řekl jsem mu, jak teď každý den žiju ve strachu co přijde dalšího a že se vážně bojím, že začínám přicházet o rozum.

Doktor Harper seděl klidně naproti mně v křesle , odkašlal si a řekl: “ Tome, nemyslím si, že ztrácíš rozum” Jeho hlas byl tak uklidňující, že ze mě maličko opadl stres a začal jsem se smát. “Říkal jsi, že i přes to, že jsi viděl všechny tyhle věci, neslyšel jsi, že by vydávali nějaký zvuk, že? Necítil jsi třeba zápach z koní, ani ses ničeho z toho nedotkl, že?

Zavrtěl jsem hlavou, on se zvedl a začal se procházet po místnosti.

“Slyšel jsi už o syndromu Charlese Bonneta?” zeptal se mě

“Syndrom koho?” Odpověděl jsem nechápavě ještě šokovaný z tak nečekaného zvratu konverzace. “Dobře… vysvětlím ti to” řekl klidným hlasem. “Charles Bonnet byl švýcarský vědec narozený okolo roku 1700. Objevil velice zajímavý stav u svého starého dědečka, který byl skoro slepý díky jeho šedému zákalu. Ten stařec míval občas nějaké halucinace obsahující úplně náhodné vzory, věci a dokonce i lidi. Zní ti to povědomě?”

“Ano..” odpověděl jsem pořád zmatený. “Jsem… trpím demencí?”

Doktor Harper se usmál “Ne… ani zdaleka! Víš jak funguje vnímání? Laicky řečeno do našich očí prochází přes duhovku a zornici světlo, které se potom zpracovává v sítnici a převádí se do elektrických signálů, které jsou zpracovány do rozpoznatelného obrazu mozkem. Pořád tady?”

Přikývl jsem a konečně jsem pomalinku začínal rozumět.

“Když se poškodí sítnice, přesně jako ta dědy pana Bonneta, nebo ta tvoje, signály vycházející ze sítnice se poškodí. Tvůj mozek je pořád přijímá, pořád dělá svou práci takže tyhle signály převede do obrazu. Tak nějak to vyplní prázdno, které bys jinak viděl. Někdy se to prázdno vyplní barvamy, různými tvary, no a jindy, pokud jsi kreativní, náhodnými lidmi, nebo dokonce budovami. Tak tohle je syndrom Charlese Bonneta… tvůj syndrom”

Téměř jsem brečel úlevou a štěstím… “Takže.. nejsem blázen?” vykřikl jsem.

“Vůbec ne” Odpověděl usmívající se doktor. “Tvoje mysl je naprosto vpořádku. Pokud bys trpěl demencí, tvoje halucinace by nebyly omezeny jenom na jeden smysl - slyšel bys ty podivnosti, cítil je. Tohle je vázané čistě jenom na tvoje oči. Ne na tvůj mozek.”

Jakmile jsem opustil kancelář doktora Harpera, doslova jsem cítil ten kámen padající ze srdce. Samozřejmě… pořád jsem měl svoje vize, ale věděl jsem, že problém je jen v očích a vůbec ne v mozku. Věděl jsem, že si s tímhle poradím. Konečně to ze mě všechno zase spadlo.

Od té doby jsem měl spoustu taových vizí.

Viděl jsem obří vodopád v parku… naprosto ostře s každou kapičkou vody odrážející se od kamenů.

Viděl jsem spletité bludiště z lešení přes celý můj barák.

Na nový rok jsem viděl dokonce obřího zeleného draka kličkujícího mezi ohňostrojem přímo mě nad hlavou.

Všechno vypadalo tolik reálně. Teď, když jsem věděl, že to jsou jenom triky mého oka, už mě vůbec nevyrušovali. Ve skutečnosti jsem si to docela užíval. Dokonce jsem se těšil na další schow, kterou jenom pro mě moje oči připraví.

Potom, po měsíci, jsem viděl ji.

Byla to noční můra. Pokaždé ji vídám v noci… Zrovna jsem se chystal do postele. Šel jsem do kuchyně nalít si sklenici vody a neskutečně jsem se vylekal, když jsem zahlédl v rohu stát postavu.

Byla vysoká, zatím ta nejvyšší žena, jakou jsem kdy ve svém životě viděl… I když jsem stál naprosto vzpřímeně, měla pořád asi tak 10 cenťáků nade mnou.

Občas jsem vídal různé postavy v zajímavých oblecích, ale tohle bylo v něčem jiné. Nezdálo se to, jako outfit, který nosí každý druhý. Spíš takový mišmaš všech druhů a stylů oblečení. Měla na sobě sako, přehozené přes tak staré tričko, že až připomínalo šaty. Jako třešničku na dortu to dovršila rudým motýlkem. Na jejích neskutečně dlouhých kostnatých rukou, připomínající spíš pavoučí nohy, měla natažené bílé rukavice. Její prsty byly taky neobvykle dlouhé… Vypadalo to, jakoby byla připravená vzít mojí hlavu a pořádně jí rozdrtit… Vypadalo, že sílu na to měla. Spodní část jejího outfitu se skládala z rudých šortek, stejné barvy jako ten motýlek a černých silonek. Boty žádné neměla. Stála tam naprosto nehybně bosa.

Ať to bylo divný a děsivý jakkoliv, nemohl jsem z ní spustit oči. Zvlášť z jejího obličeje. Většina byla ale zakrytá velkým bílým kloboukem, který byl, ať už úmyslně, nebo ne, natočený tak, aby jí zakrýval oči a nos. Byl vidět jenom její úsměv. Velký roztažený úsměv od ucha k uchu a vypadalo to, jako kdyby měla snad sto zubů. Tak trochu jako když nějaký had sní o dost větší krysu... Úsměv má v člověku vzbuzovat přátelskost, ale pohled na její obličej mi tedy vůbec přátelský nepřišel. Když jsem se odpoutal od jejího obličeje, všimnul jsem si věci, která mě dostala ale ze všeho nejvíc. Viděl jsem ještě třetí ruku, čnící z jejích zad. Vypadalo to jako takovej ten ocas, co má škorpion. Bylo to ještě delší, než dvě její zbylé ruce a mělo to jenom tři prsty. Ani ne prsty - spíš pařáty.

Stál jsem tam, zírajíc na tu obludnou postavu přede mnou pár sekund a ona tam stála v rohu, usmívala se na mě a ani se nehla. Konečně mi došlo, že to bude určitě další z mých halucinací.

Jeden z triků, který jsem se za tu dobu naučil byl, že když zavřu oči na pár sekund a vůbec na nic nebudu myslet, zmizí to. Jako když restartujete zaseklej počítač, abyste všechno zase obnovili. Obvykle počítám do pěti, než oči znovu otevřu, ale teď jsem se zastavil u trojky “Co když nezmizí? Co budu dělat, když tam pořád bude?”. Zapomněl jsem na počítání a díky tomu, jak jsem byl vyděšený a zvědavý, otevřel jsem oči hned. Nebyla tam. Díky bohu.

Ta vysoká ženská mě v mysli strašila ještě dlouho. Byla prostě jiná… Nějak mi připadala víc… víc reálná.

Byl to Ondra, který mi pomohl zbavit se jí. Ondra je můj starej kamarád. Jeden z těch přátel, které jsem zahodil poté, co jsem ztratil zrak. On se ale odhodit nenechal. Díky bohu za to. Dobří přátelé jsou základ, ale ti skvělí, ti, kteří budou po vašem boku celý život, ti jsou opravdu vzácní a jsem moc rád, že Ondra je jedním z nich.

“Kámo, musíš mi říct, co se děje” řekl a vzal do ruky kousek pizzy.

“Co myslíš?” Zeptal jsem se ho a snažil se to mezitím nějak zamluvit.

“Jsi teď celou dobu hrozně nervní, jako bys tu pořád něco hledal. Vždycky jsi sežral celou pizzu zatímco já byl ještě v půlce, ale teď? Ani ses toho nedotknul… Takže? Co se děje?” Začal mi mávat před obličejem dílkem pizzy abych se probral.

“Nic se neděje” Odpověděl jsem s pocitem trapnosti “Mývám teď občas nějaký halucinace. Zvlášť pár dní zpátky… To mě dostalo”

“Myslel jsem, že ses s tím už srovnal, nebo ne?” Zeptal se a dílek položil.

“Jo… srovnal… ale tohle je prostě… jiný” Odpověděl jsem a už rezignoval na všechny výmluvy. “vyděsila mě”

“Ona?” Bylo na něm vidět, že ho to fakt zajímá.. “Chci vědět všechno”

Tak jsem mu všechno řekl… Popsal jsem mu do puntíku svojí vysokou ženu z kuchyně a vysvětlil, že narozdíl od běžných halucinací, tohle bylo o dost reálnější a zároveň byla první lidská halucinace takhle nereálně zmutovaná. Jakmile jsem skončil Ondra řekl “Taaakže… říkal jsi, že měla dobrý nohy, co?”

“Jdi do prdele..” Zasmál jsem se a hodil jsem po něm ubrousek, který jsem zrovna žmoulal v ruce.

“Ne.. teď vážně. Chápu to” Řekl Ondra a hodil kuličku z ubrousku zpátky po mně. “Kdybych vešel do pokoje a tam by byla nějaká obří ženská s nechutným úsměvem, taky bych se posral strachy. Kámo ale jsou to jenom halucinace. Ten vodopád co jsi viděl taky nebyl skutečnej… Vlastně není čeho se bát.”

“Joooo… já vím, já vím. Dík kámo… Máš pravdu.”

Vážně jsem se cítil lépe. Začal jsem se smát, pustil se do jídla a změnil téma na jeho psycho ex. Téma, který zase moc chtěl probírat on.

Podruhé, když jsem viděl tu mojí vysokou ženskou, přesně za týden, jsem si čistil zuby. Stál jsem u umyvadla, zrovna chrstnul vodu do obličeje a když jsem zvednul hlavu, abych se podíval, jestli ještě někde nemám pastu, viděl jsem v zrcadle jí. Byla venku v temné chodbě a dívala se skrz dveře přímop na mě. Ten stejný zlověstný protažený úsměv, špinavý klobouk znovu zakrýval její oči. Všechny tři její dlouhé pavoučí ruce svíraly futra. Vykřikl jsem, upustil zubní kartáček do umyvadla a otočil se. Srdce mi bušilo do hrudníku a cítil jsem ho až v krku. Nebyla tam. Samozřejmě, že nebyla. Dveře byly prázdné. Vešel jsem do chodby trochu váhavě, ale nakonec docela sebevědomě. Nikde nikdo nebyl. Celý byt prázdný, jenom já stál vyděšený na chodbě.

Teď, když tady sedím a píšu to, vím co bude následovat a vím jakej kus idiota jsem byl. Myslím, že jsem se snažil chránit před pravdou.

Celých čtrnáct dní jsem byl v pozoru, ale moje oblíbenkyně nikde. Jasně… viděl jsem barevný záblesky, tančící žlutý blesk, který kmital po ulici sem a tam, ale to bylo přesně to, jak by tyhle halucinace měly vypadat. Vzrušující, jako z jiného světa, ale ne děsivé… Rozhodně ne jako ona. Když se na to koukám takhle zpětně, těch čtrnáct dní bylo i přes to, že jsem jí čekal za každým rohem, úžasných.

Noc, která změnila celý můj pohled na tu ženskou byla právě ta včerejší. Sešli jsme se s ostatními kamarády s poruchou zraku na večeři a pak jsme skončili v baru. Neřekl bych, že jsem byl nějak moc vožralej, ale ten večer padlo docela pár piv a na cestě domů jsem se cítil tak krásně vláčně. Byl to skvělý večer. Asi poslední opravdu dobrý, jaký kdy budu mít.

S nepravidelnými kroky jsem vešel do chodby a za mnou trochu hlasitě zabouchl dveře. To zase bude domácí zejtra řvát. Sundal jsem si sako, pověsil ho na háček vedle dveří a rozsvítil světlo. Čekala na konci chodby. Všechny tři ruce byly natažené ke mně, drápy tak půl metru přede mnou a ten samý šílený, zlověstný úsměv na její bledé tváři. Znovu jsem zařval, hlasitěji než kdy jindy. Dokonce jsem uskočil a narazil do dveří… Další rána. Žena se ani nehnula, jen tam tak stála, zírala na mě a usmívala se. Taky jsem na ní zíral, ale úsměv jsem s ní teda fakt nesdílel. Po pár pivech se cítím vždycky hrozně paranoidní. Určitě to někteří z vás znají taky. Představte si tenhle postalkoholický strach v kombinaci s tím jejím úsměvem u vás doma. Stačí když vám řeknu, že to je fakt na hovno. “Tohle dneska vážně nepotřebuju” Povzdechl jsem si a zavřel oči.

Jedna…
Dva…
Tři…
Čtyři…
a
Pět…
Když jsem oči otevřel její nechutnej obličej byl přímo přede mnou… telmila se ještě víc než obvykle. Dokázala se dostat z konce chodby až přímo přede mě až tak blízko, že její ruce byly natažené za mnou, jako by mě chtěla obejmout.

Vyřval jsem ze sebe snad celou duši a hrůzou jsem si kleknul na zem rukama zakrývajíc svojí hlavu. Nikdy jsem nečekal, že takový ochranný reflex může vlastně existovat. S bušícím srdcem jsem si pomalinku odkryl ruce z ubulených očí. Chodba byla prázdná.. Vysoká stvůra nikde nebyla. Zůstal jsem tam klečet, lapajíc po dechu, ještě nějakou chvíli, potom jsem se zvednul a začal utíkat jak nejrychleji jsem uměl. Utíkat pryč. Pryč z mého bytu, pryč z baráku až na ulici. Stál jsem tam skoro bez smyslů na ulici, když mě najednou něco oslnilo… Slyšel jsem pomalu zesilující hukot klaksonu. Na poslední chvíli se mi ještě podařilo uhnout proti mně plnou rychlostí jedoucímu autu. “Debile” Ozvalo se z okýnka a než jsem se vzpamatoval, auto bylo pryč. Rychle jsem popadl mobil a zavolal prvnímu člověku, který mě napadl a mohl mi nějak pomoci.

“Nazdar Tome… Jak je?” Zeptal se Ondra.

“Potřebuju, abys přijel… hned” řekl jsem třesoucím se hlasem.

Ondra se neptal proč, a jeho odpověď byla velice rychlá “Jsem na cestě!”

Za necelých minut se přiřítilo jeho auto, vystoupil a zamířil hned ke schodům mého baráku, na kterých jsem seděl a třásl se. Dal mi svoje sako kolem ramen a zeptal se plný znepokojení co se stalo.

“Je tam” koktal jsem “Ta ženská… Je zpátky”

“OK, OK” řekl a natáhl ruku, aby mi pomohl se zvednout “Jdeme to omrknout”

Přál bych si říct, že jsem sebral odvahu a byl v tu chvíli statečný, ale když jsme vešli domu, málem jsem se zbláznil strachy. Samozřejmě, že jsme nic nenašli. Ale pořád mluvíme o obří mutantce v malém dvoupokojovém bytě. Kde by se asi tak mohla schovat? Potom, co jsme každou místnost dvakrát zkontrolovali jsem musel přiznat, že je pryč. “Je mi to moc líto kámo…” Omluvil jsem se a cítil se neskutečně trapně a hloupě. “Byl jsem vyděšenej a… promiň, že jsem…”

“To je úplně jedno…” Řekl Ondra. “Ale když už tu jsem… kde máš schovanej chlast? :D”

Po půl láhvi vodky jsme se už oba docela rozmluvili.

“Ona je… víš.. prostě něco jinýho, chápeš?” Snažil jsem se mu to vysvětlit.

“Chápu, chápu…” “Vidíš něco špatného, víš, že je to špatný, tak to je špatný”

Nechápal to.

“Ne… je jiná…” vysvětloval jsem. “Nikdy předtím jsem neměl halucinaci, která by se mi pořád opakovala. A nikdy nebyly takhle děsivý… Není jako ostatní”

“Kámo.” Řekl Ondra a naznačil mi, ať mu podám láhev vodky, aby se mohl napít. “Máš nějakej ten Charlesův syndrom a víš, že tě to nutí vidět sračky, takže…” Mával rukama ve vzduchu jako někajý kouzelník, který právě předvádí trik.

“Já vím…”

“Ne… poslouchej” řekl.. “Víš, že ty sračky vidíš jenom díky tomu, že máš v prdeli oči? Jde o to… Nic jsi neslyšel, nic jsi necítil. Jsou to jen tvoje oči. Chápu, že to je děsivý, ale tak už to je. Jsi tvrďák… Jeden z nejtvrdších chlapů, který znám a vím, že zvládněš nějakou strašidelnou halucinační kost” Zasmál jsem se, a po chvilce ticha jsem odpověděl.

“Je to ale vážně děsivá halucinační kost” Taky se zasmál a oba jsme se napili.

“Víš, tohle by mohlo pomoct!” řekl zamyšleně a jeho pohled směřoval tupě někam do zdi.

“Co… Pití?” Zeptal jsem se s úsměvem na tváři.

“Ne.. teda… jo, to taky” Zasmál se a probral se. “Chci říct… halucinační kost je vážně super, ale měl bys jí dát nějaký jméno. Něco hloupýho, ať není tak děsivá” Poznamenal jsem, že Halucinační kost plní svůj účel velice dobře. “Jo… si myslím” Řekl v zápětí Ondra vychloubačně.

Najednou mě něco napadlo… “A co helen?”

“Jsi génius kámo? Odpověděl mi Ondra a zvedl flašku. “Tak na tu tvojí Helen”

“Na Helen.” Usmál jsem se, a dopil flašku do dna.



Ondra u mě zůstal přes noc, hlavně proto, že měl vypito vážně hodně, aby přemýšlel jak se dostat domu, ale upřímně si myslím, že důvod, proč tak moc pil byl, aby měl výmluvu zůstat tu se mnou a dát na mě přes noc pozor. Jsem rád, že to udělal, protože jsem věděl, že mám někoho spolehlivého a že jsem v bezpečí a alespoň trochu jsem se vyspal.

Když za mnou ráno přišel do ložnice, pronesl jen “Cítím se, jako bych měl v hlavě hřebíky”

“Jo…” Odpověděl jsem jen. Očividně jsme na tom byli oba stejně špatně.

Při popíjení silného kafe a snídání úžasných muffinů jsme moc nemluvili. Potom Ondra prolomil ticho. “Taaaakže… už v pohodě?” Zeptal se s plnou pusou. Pokýval jsem hlavou “Joo… myslím že už jo.” “Takže už se nebojíš tý… ty víš koho” “Helen?” Zeptal jsem se s úsměvem na tváři. “Ne… myslím, že jsem se přes to přenesl. Dokážu zvládnout halucinační kost.” “To rád slyším.” Zasmál se a přátelsky mi bouchnul do ramena.

Teď, jak tady sedím schoulený v koupelně schovaný za závěsem od sprchy, moc vyděšený nato, vylézt ven, abych opustil svůj byt vím, že jsme se oba tak šíleně mílili. Spletli jsme se úplně ve všem.

Pamatujete si, když jsem říkal, že myšlenka na to, že jsem možná blázen byla zatím ta nejhorší myšlenka co jsem kdy měl? No… teď bych to rád vzal zpátky.

Po snídani jsem se rozloučil s Ondrou, on naskočil do auta a odsvištěl pryč. Ten den byl naprosto vpohodě. Lois se u mě odpoledne stavila a dokonce mezi řečí prohodila, že dneska jsem opravdu pozitivní. “Našel sis holku?” Zeptala se nesměle.

Zasmál jsem se a pomyslel, co by dělala, kdyby věděla pravdu.

“Jo… něco takovýho”

“Dobrýýý”

Dneska večer, pořád ještě docela unavený z večera včerejšího, jsem se to rozhodl zalomit dříve než obvykle. Vyčistil jsem si zuby, umyl si ruce a obličej a převléknul jsem se. Jako každý večer jsem si ještě do kuchyně skočil nalít sklenku vody a potom vešel do ložnice. Hned jsem spadnul do postele a všechno ze mě spadlo… Cítil jsem se tak zrelaxovaný jako už dlouho ne. Za několik vteřin po tom, co jsem zalehnul se mi už klížili oči a upadal jsem do spánku. Hřál mě ten skvělý pocit, když jste celý den na nohou a konečně můžete ležet a nic vás už nemůže vyrušit. Měl bych ještě zhasnout lampičku. Zvedl jsem se a natáhl se k vypínači, když v tom, v koutku mého oka jsem ji zase zahlédl. Srdce jsem měl zase až v krku když jsem se na ni otočil. Vysoká žena klečela na mé posteli, ten nechutný úsměv na tváři. Její dlouhé prsty položené na přikrývce a její třetí ruka se třemi pařáty nad její hlavou připravená po mně chňapnout. Klečela tam a pozorovala, co udělám. Teď jsem toho měl už ale vážně dost…

“Už mě neviděsíš!” Řekl jsem a z mého hlasu byla cítit zlost, ale zároveň nervozita. “Nenechám tě mi dělat tohle…” Konečně jsem se natáhl k vypínači “Dobrou noc, Helen” Zhasl jsem vítězně světlo a místnost zalila temnota.

Ležel jsem tam s pocitem konečného vítězství nad mojí noční můrou a pod teplou přikrývkou jsem se usmíval.

A pak se to stalo

“Dobrou noc, Tome” Zašeptal nechutný hlas z temnoty těsně vedle mého ucha.