Bylo okolo půl jedné ráno, když jsem konečně dorazil domů. Nepil jsem, jako to dělá každý pátek většina lidí v mém věku. Já a moji kamarádi jsme dalo by se říct „abstinenti“ a možná proto je mám tolik rád. Raději hrajeme stolní hry za poslechu divných písniček od neznámých umělců, které jsme objevili před týdnem. Ostatně takhle jsme strávili skoro celý dnešek.

Noc byla tichá.. jako všechny letní noci. Ticho, které se v našem městě obvykle rozléhalo bylo každé léto ještě silnější. Možná proto, že všichni teenageři jsou se svými kamarády někde na opileckém tripu a kempují někde v lese. Jediné, co jsem právě teď slyšel byly mé kroky a můj rytmický nádech a výdech.

Rozsvícená světla… první věc, které jsem si na mém domě všimnul. Nic neobvyklého. Můj táta nikdy nespal se zhasnutými světly. Co mě ale trochu překvapilo, byl fakt, že se svítilo i v naší zahradní boudě jak jsou všechny nářadí a kola… znáte to. Táta asi zase zapomněl zhasnout, když si šel pro dnešní několikátou flašku vína. Byl opilec. V posledních měsících se opíjel každý večer do němoty. Proto vždycky tak rád vypadnu se svou abstinenční partou.

Dříve, než vám řeknu, co se stalo, měl bych vám říct pár věcí o mém tátovi. Už od mého narození pracoval jako účetní nebo něco takového v nějakém obchodě s hardwarem ve městě. Neustále opilý, vyschýzovaný, neustále říkající jak mě miluje a snad pokaždé, když jsem ho zahlédl samotného, brečel. To se stalo ještě běžnější po tom, co máma umřela při autonehodě a co rok na to zmizel můj mladší brácha Eddy. Ze čtyřčlenné rodiny jsme zbyli jenom dva a díky němu jsem na to nemohl zapomenout. Myslím si, že ani nikdy nedoufal, že by se Eddy jednoho dne mohl vrátit a já ho za to nesnášel. Pokaždé, když se vmísila do naší konverzace zmínka o Eddym, nebo mámě, začal mi dokola opakovat jak moc mě má rád a že udělá všechno pro to, aby mě ochránil. Byly to opilecké kecy. Nikdy jsem ho nebral vážně.

Ale přes to všechno. Byla tu jedna nejsilnější věc, kterou jsem ke svému tátovi cítil. Jenom jedna emoce, která mě dokázala zastavit od toho, dát mu facku, nebo mu začít neskutečně křičet do obličeje. Bylo mi ho zkrátka líto.

Když jsem přišel do domu, všimnul jsem si, že táta nebyl v obýváku. Televize byla zapnutá a na zemi se společně s několika lahvemi od piva povalovaly noviny. Myslel jsem si, že si skočil na záchod, ale na mé volání jeho jména nepřišla žádná odpověď. Něco nebylo úplně v pořádku. Myšlenka, že by mohl být mrtvý mi probleskla hlavou velmi brzy. Neustále jsem o něj měl starost, takže to nebylo nic divného.

Vydal jsem se tedy do kůlny na průzkum… no... spíše jsem chtěl zhasnout světla, aby táta zase nenadával, že plýtváme elektřinou a jít spát. Když jsem otevřel dveře od kůlny, netrvalo mi dlouho uvědomit si, co se stalo. Jakmile jsem se znechucením strhnul zbytky visící pavučiny ze dveří můj pohled přejel přes srovnaná kola, přes pár rozházených zahradních nářadí a přes povalenou dřevěnou stoličku, kterou, když jsem byl malý, mi máma dávala před umyvadlo abych tam dosáhnul. Uviděl jsem tam visícího tátu. Perfektně nehybný, jeho pohled směřoval ke stropu. Nebyl jsem překvapený vidět ho takhle. Jo... je to divný, ale vždycky jsem byl připravený na tenhle moment. Nejdivnější věc na tom všem byla, že byl tak klidný. Tak… ztuhlý. Ani v nejmenším to nevypadalo jako můj táta. Bylo to jako jeho neživá kopie. Loutka. Ani to nevypadalo lidsky. Ale táta to byl. Vím, že byl. Musel tam už viset hodiny.

Chvíli jsem se neměl sílu pohnout… Nevěděl jsem co dělat. Pomyslel jsem si, že bych měl zavolat policii. Už chci konečně skončit tuhle noční můru. Zasloužil si to. Konečně skončil jeho život plný zoufalství.

Může vám znít vtipně, že jsem se cítil takhle uvolněný, ale jak jsem už řekl… vždycky jsem tak nějak předpovídal, že se tohle dřív nebo později stane. Ten pohled mohl být strašidelný. Cítil jsem se smutně, ale fakt, že většinou jednám dosti pragmaticky mě nechal vcelku chladným a tolik jsem to neřešil. Než jsem se otočil, abych se vydal domů pro mobil, zachytil jsem koutkem oka hned vedle dveří na malé dřevěné poličce ležet obálku s nápisem *Andy*

Hned jsem poznal tátův osobitý rukopis. Nevěděl jsem, jestli obálku otevřít už teď, před hovorem s policií, nebo si telefonát odbít teď a čtení srdceryvných řádků o tom, jak moc mě miloval si nechat na později. Nakonec jsem se rozhodl otevřít obálku a přečíst si to co v ní stojí před tím, než někomu zavolám. Přecijenom… Tohle byly moje poslední chvíle s tátou tak se to zdálo být takhle správě.

Uvnitř obálky jsem našel několik listů dlouhý dopis. Ještě jednou jsem se podíval na tátu. Na jeho tváři jsem viděl jenom jeho nozdry a bradu. Perfektně nehybný. Sklonil jsem hlavu k dopisu. Písmo se zdálo ze začátku normální, ale po krátkém přejetí pohledem po stránce jsem si odvodil, že zhruba od poloviny se mu začínala třást ruka. Ale znovu… Byl opilý a pravděpodobně brečel. Začal jsem číst.

Andy.

Je mi líto, že mě musíš takhle vidět, synu. Doufám, že pochopíš proč jsem to udělal. Doufám, že jsem tě nevyděsil. Poslední věc co chci je, abys byl vyděšený. Miluju tě synu.

Přemýšlel jsem o tom, že bych se zastřelil, ale sehnat někde zbraň je vážně těžší, než si myslíš. Kromě toho by to udělalo vážně nepořádek. Rozhodně nechci, abys viděl můj mozek rozmázlý po celé podlaze. Prášky… Mohl jsem se předávkovat, ale to by nezaručilo mojí smrt, a já chci umřít. Bože ani nevíš jak moc chci umřít.

Nikdy jsem neměl rád život, to jsi asi věděl. Maminka umřela když jsi byl malý. Pamatuju si, jak jste seděli v autě… ona umřela. A ty ne. Vždycky jsem děkoval bohu za to, že ty ne.

Doufám, že se ti po přečtení tohohle dopisu hodně věcí vyjasní. Nějaké věci jsem před tebou tajil, ale myslím, že bys je už teď po mé smrti měl vědět. Tohle všechno, co se dozvíš, je taky hlavní důvod, proč jsem tě musel opustit. Doufám, že mi odpustíš každou z těchto věcí, ale potřebuješ… prostě musíš to vědět. Nikdy ale prosím nezapomeň, že jsem tě miloval. Byl jsi pro mě všechno. VŠECHNO.

V noci, těsně před tím, než měla maminka tu nehodu jsem měl sen. V tom snu jste ty a máma umřeli v autonehodě. Oba, nejenom maminka. Když jsem se probudil, máma byla už pryč. Vezla tě na týden za tetou Nelou a někdo mi začal mluvit v hlavě. Zeptal se mě na otázku. Zeptal se mě, kdo má přežít tu nehodu. Byl jsem vzhůru, ale ten sen mě pořád doháněl. Myslel jsem si, že to nebylo reálné… jenom sen, ale řekl jsem Andy, protože jsem tě miloval. Jsi můj syn. Maminka by udělala to samé. Bylo zhruba půl desáté a stejně jako ve snu mi zazvonil mobil. V nehodě umřela tvoje máma, řekla mi policie. Když jsi přijel domů jediné co jsi dělal, byl brek… Ale byl jsi naživu synu.

Den před pohřbem, když jsem ležel s tebou a tvým bratrem v posteli jsem měl další sen. Ten samý hlas z minula ke mně opět promluvil. Řekl mi, že mám dělat přesně to, co řekne, že prý si tě jinak vezme do pekla a bude tě mučit jako všechny ty ostatní děti před tebou. Nemohl jsem s ním mluvit. Odpovídat mu. Musel jsem ale udělat to co mi řekl. Prosím pochop mě… musel jsem udělat věci… hrozné věci. Byl tak mocný. Věděl jsem, že byl tak mocný a tolik reálný. Nikdy mi neřekl, kdo je. Ďábel? Myslím, že jsem tím, jak jsem tě zachránil začal hru s ďáblem. Ale udělat jsem to musel, protože jsi pro mě tolik speciální a já nechci, abys byl týraný, kvůli mým chybám.

Ty a tvůj bratr jste po několik měsíců pořád spali v mé posteli a já měl znovu sen s tím zasraným pošahancem. Pamatuješ si na toho králíčka, kterého jsem ti dal po pohřbu? Myslím si, že jsi mu říkal Dupík, jako ten králík z Bambiho. Ten šedivý s bílým bříškem. Ten zkurvenej hlas mi řekl, že ho mám upéct a dát ti ho k jídlu. Další noci králíček utekl… pamatuješ? Zlomil jsem mu vaz a připravil ho v kůlně. Nechtěl jsem to udělat a pamatuju si jak jste byli s Eddym vyděšeni, že utekl. Nikdy si neodpustím, že jsem to udělal. Ty jeho krví prolité oči mě budou strašit do smrti… no… ta je vlastně už za rohem. Prosím odpusť mi. Musel jsem to udělat. Ten hrozný pocit jaký jsem měl v tu chvíli, když jste bečeli nad ztrátou kamaráda a pochválili jste mi oběd. Odpusť mi bože. *

Na chvilku jsem musel přestat číst. Cítím vážně nechuť… Samozřejmě že si pamatuju ten okamžik. Táta brečel když jsme jedli. Vždycky jsem si myslel, že furt brečel nad ztrátou mámy. Dává to zatraceně smysl! Opravdu se mi chtělo zvracet. Nemohl jsem se na něj podívat. Nebyl jsem na něj tolik naštvaný, že to udělal, ale… bylo to vážně divný… Hlas? Musím vědět víc. Pořád zbývalo pár stránek, takže jsem pokračoval ve čtení.

*Ten hlas mě na pár týdnů opustil Neustále jsem se bál, že se objeví v mých snech znovu. Miloval jsem ty bezesné noci. Když jste mi s bráchou řekli, že už můžete znovu spát sami, naléhal jsem, abyste zůstali ještě u mě, protože jsem se tolik bál. Tu noc, kdy jsi mě opustil a spal jsi ve svém pokoji se mi opět zdála hrozivá noční můra. Řekl mi, že musím udělat něco opravdu hrozného. Bylo to tak strašné a opravdu jsem to dělat nechtěl. Nevím už jakými slovy vyjádřit to, jak moc jsem byl proti, ale neustále mi připomínal tisíce let mučení, které bys musel zažívat, kdybych se jen malinko odchýlil od jeho instrukcí. Odpusť mi.

Nerad to píšu, ale vědět to musíš. Měl jsem vykopat tvojí mámu a měl jsem ti kusy z ní dát k jídlu. Ačkoliv tam to maso hnilo už hodně dlouho, mělo by tam prý zbýt ještě pár kusů. Věděl jsem, že ta věc, nebo jak to mám nazvat měla pravdu. Musel jsem to udělat. Vykopal jsem její tělo uprostřed noci, kdy jste oba spali. Nikdo si nikdy nevšiml, že jsem to udělal. Vždyť víš, že na náš hřbitov nikdo nechodí a kostel je prakticky opuštěný. Kopal jsem opravdu hluboko a když jsem se konečně dokopal k rakvi otevřel jsem jí a uviděl znovu její obličej. Nemohl jsem jí vůbec poznat, ale její hlavní rysy, jako její dlouhé blonďaté vlasy byly zachované. Její kůže byla bledá a vypadalo to, jako by byl pod její bledou kůží oceán vody. Po celém těle byl hmyz: červy, mravenci, brouci kurva po celém jejím těle a žraly zbytky toho, co z ní zbylo. Vzal jsem kuchyňský nůž, zvednul jsem její ruku a začal jsem řezat. Když jsem uřízl kus masa z její ruky, viděl jsem snad tisíce havěti padající na její tělo. Ten smrad byl tak odporně nechutný. Hodně jsem se přemáhal, abych se tam z toho nepoblil, takže jsem vzal to, co jsem uřízl a- *

Už jsem to nemohl zastavit. Rychle jsem sáhnul po něčem, co se nejvíce podobalo kyblíku a začal zvracet, jako nikdy předtím. Začal jsem taky brečet. Nemohl jsem se donutit číst dál a pohled na mého tátu byl v tuhle chvíli nemyslitelný. Po pár sekundách, když jsem se konečně přemohl a v uvozovkách uklidnil - v této situaci prostě klidný bejt nemůžete – jsem odložil plný kyblík a vzal jsem znovu do ruky hustě popsané listy a začal znova číst.

* Hodně jsem se přemáhal, abych se tam z toho nepoblil, takže jsem vzal to, co jsem uřízl, rychle zavřel rakev a co nejrychleji vyšplhal na povrch a celé to zasypal. Celé mi to zabralo tak čtyři hodiny a bylo to peklo. Udělal jsem to, abych tě od něj ochránil. Musíš to pochopit! Prosím pochop to.

Přišel jsem domů a začal pít. Promiň mi za to. Pivo a whiskey byla jediná věc, co mě dokázala dostat do stavu, kdy jsem to, co jsem udělal alespoň částečně zapomněl. Byla to jediná věc po které jsem mohl usnout. Když jsi další den přišel ze školy vzbudil jsi mě ze vcelku krátkého spánku na gauči. Od té doby už jsem se nechtěl vrátit do postele. Už jsem ho nechtěl slyšet. Nikdy by mě nenechal na pokoji. Tak jsem pil. Jen tak jsem mohl spát. Když jsi mě vzbudil, začal jsem vařit. Dal jsem to jenom tobě. Tvému bratrovi jsem uvařil kuře. Někde jsem četl, že kuřata chutnají podobně jako lidské maso. Dokonce jsi řekl, že to kuře je asi zkažené a měl jsi pravdu synu. Ale kuře to nebylo. Není minuta, kdy bych na to nemyslel, ale musel jsem to udělat. Musel jsem tě ochránit před… ním.

Ten hlas, ďábel, zvrácený zvuk, říkej si tomu jak chceš mě nechal na pokoji dalších pár týdnů. Trochu mě znepokojilo, když v novinách vyšel článek o vykradačích hrobů na místním hřbitově, ale asi po dvou týdnech se ukázalo, že to byla jenom invaze molů. Díky bohu za to. Neslyšel jsem ten hlas měsíce a i přes to jsem se každý den bál usínat. Mohl znovu přijít do mých snů a jsem si jistý, že by chtěl něco horšího, než nakrmit tě vlastní mámou.

A ano. Po pár měsících mi znovu ten ďábel zavítal do mých snů a měl jsem pravdu. To co chtěl, bylo nemyslitelné. Nejdřív mi připomněl jaké zrůdnosti by s tebou v pekle dělal stále dokola a dokola. Řekl opravdu kurevsky odporný věci, který ti tu nechci psát. A potom mě donutil… ach kriste donutil mě zabít tvého mladšího bratra a nakrmit tě kusem jeho.

Přestal jsem číst a znovu jsem popadl kyblík. Věděl jsem co přijde jako další. Věděl jsem to od chvíle kdy řekl, že opravdu vykopal kus mámy… Eddy… Všechno do sebe teď tak krásně zapadá. Proč nikdy neměl naději, že se vrátí, proč o něm nikdy nechtěl mluvit. Pořád jsem se na ten visící pytel sraček nemohl podívat… Teď nemůžu přestat číst. Musím pokračovat.

Zabil jsem ho synu. Vzal jsem ho do lesa daleko odsud a přetáhnul ho basebolovou pálkou. Chvíli se vzpouzel, cukal a myslím, že jsem ho slyšel i křičet „tati prosím“, ale s lepící páskou přes pusu to šlo špatně rozpoznat. Víš proč jsem ho zabil? Prostě musel zemřít… Musel se z něj stát oběd. Možná šel do nebe a teď tam žije s maminkou. Kdybych ho nezabil poslal bych tebe do pekla. Rozumíš? Musel jsem to udělat. Měl jsem ho tolik rád. Pokaždé, když jsem ho viděl se přede mnou smát… Byl šťastný. Byl chytrý. Bylo mu jenom deset let. Svíjím se úzkostí, když to píšu synu. Cítím se tolik provinile. Zabil jsem svého vlastního syna Andy. Udělal jsem to, abych tě od něho… od toho držel dál.

Uřízl jsem mu ušní lalůčky a zabalil jsem je do pytle od odpadků. Potom jsem ho pohřbil v lese. Chtěl jsem se po tom všem zabít, ale bál jsem se, že když nedokončím to, co po mně chce nechal bych tě tu na pospas. Udržovala mě motivace… vidina toho, že budeš žít spokojený život. To a alkohol… samozřejmě.

Ještě ten večer jsem ti upekl laloky společně s nějakým kuřetem. Nemohl jsem se dívat na to jak to jíš, tak jsem šel do obýváku. Začal jsem pít. Pil jsem tak moc. Každou hodinu jsem byl opilejší a opíjel jsem se proto, abych s tebou nemusel mluvit o tom všem. Chtěl jsem tolik umřít, ale byl jsem uvězněn živý, protože jsem tě musel chránit. Víš, že policie ještě stále vyšetřuje zmizení tvého bratra, takže by jim tenhle dopis mohl celou věc taky vysvětlit. Prostě jim řekni, co jsem udělal a že se moc omlouvám.

Několik měsíců později. Lépe řečeno dnes večer jsem měl znova noční můru. Byl to on a dal mi další úkol. Nemohl jsem to udělat. Byl jsem si už opravdu jistý, že se chci od toho všeho osvobodit. Mrzí mě, pokud nejsi volný a opravdu promiň za to, jestli půjdeš do pekla, nebo něco takovýho, ale tohle jsem prostě už nemohl.

Můj život tady končí. Můj synu přeju ti všechno nejlepší. Prosím odpusť mi za všechno, co jsem udělal. Pochop, že jsem to všechno dělal, protože jsi byl můj celý život. Byl jsem otrok… loutka něčeho opravdu zlého… démona. Nemohl jsem ho přesvědčit, aby mě nechal na pokoji. Byl tak mocný.

Poslední věc co ti chci říct je, proč jsem spáchal sebevraždu. Bylo to díky tomu úkolu. Bylo to opravdu moc. V řádu vteřin po tom co jsem se probudil jsem přesně věděl, že chci odejít za klidnou smrtí bez toho stvoření. Napsal jsem ti rychlou poznámku a myslel jsem, že to ukončí moje trápení. Byl jsem sakra idiot. Je tak mocný. Opravdu jsem si myslel, že ukončím svůj život a nedám ti vědět, jaké hrůznosti jsem provedl. Nedám ti vědět proč přesně jsem to udělal a rozhodně ti nepopíšu zabití Eddyho a vykopání mámy. On mě donutil napsat tenhle zlem prošitý dopis. Všechny ty detaily.

Nejhorší na tom je, že všechno, co jsem udělal nemělo žádný smysl. Nedokázal jsem tě ochránit. Sebevražda končí hru. Andy přeju ti všechno nejlepší do života.

S láskou

Táta

Šest hodin ráno. Policie přijela pro tátovo tělo. Nikdo nenašel dopis, který je schovaný u mě v kapse. Teď žiju u svojí tety. Ležím v posteli, zírám na strop. Nemůžu uvěřit tomu, co stálo v tom dopise. Prostě to nejde. Nespím. Bojím se. Co se stane, když usnu? Musím ale spát… někdy. A právě teď mě ticho noci přivádí ke spánku. Klíží se mi víčka. Nemůžu se vzdát.