Je 0:05 a já dneska konečně ulehám do postele. Stihnul bych to podle mého plánu už v celou, ale jelikož bydlím teď dva dny v novém bytě, mám tu jenom postel, skříň, stůl a dvě židle, takže jsem musel udělat ještě rychlou zacházku za nejlepšíma kamarádkama, které bydlí pode mnou, pro teplou deku a dát jim dobrou noc. To se vcelku zdá jako moje denní rutina. Není to tak. Plán totiž vůbec nebyl takový, že budu mrznout od osmi večer na nádraží a domů se dostanu až někdy po půlnoci. Rovněž nebylo v plánu, že se na tom nádraží tak trošku opiju a potom potkám zprvu milou paní, které se ale následně vysměju do očí (ale později uznáte… zasloužila si to) no a už vůbec nebylo v plánu, že ve vlaku usnu a průvodčí mě bude muset budit opakovaným šťoucháním do kolene až to nakonec vzdá a zkontroluje mi jízdenku až na konečné při výstupu z vlaku. Tyhle věci prostě nenaplánujete. Někomu se to může stát tak jednou za život. Problém ale je, že já podobná dobrodružství zažívám až podezřele často. V podstatě pokaždé, když jedu vlakem, něco neplánovaného se mi přihodí a vyhrotí se to tak, jak by to nikdo nečekal. V tu chvíli dokonce ani já… a sami uznáte, že jsem toho zažil už poměrně dost.
