Miluju spontánní výlety a tohle byl jeden z nich. Když jsem bývalému příteli napsal, že si chci ještě užít poslední dny prázdnin a chci někam vyrazit, nečekal jsem, že z pěkného výletu do Legolandu v Německu se stane vzpomínka na celý život. Teď mě neberte špatně. Určitě bych si to pamatoval ikdyby se nic z toho, co vám za chvíli popíšu nestalo, ale takhle se mi to vrylo do paměti ještě více a zůstane mi to tam ještě hodně dlouho. Cesta tam byla vcelku pohodová. Ve tři ráno jsme čekali v Praze na autobusovém nádraží a málem jsme zaspali náš rezervovaný Flixbus, protože na těch dřevěných lavičkách s chybějícími lamelami se spí vážně výborně. Zvlášť když jste celý den na nohou.
Díky bohu nás vzbudil polsky mluvící steward a když na vás někdo mluví polsky, probudí vás to, ikdyby jste byli pod vlivem toho nejsilnějšího chloroformu. Přestupovali jsme v Mnichově. To šlo taky vpohodě. Zatím se to zdá jako úžasný výlet a určitě nechápete, proč to sem píšu jako můj nejsilnější zážitek. Problémy začaly až při příjezdu. Autobus nás vyhodil kousek od hlavního vchodu a jelikož jsme měli koupené ubytování přímo z oficiálních webových stránek legolandu, doufali jsme, že tam bude zajištěna nějaká doprava. Kemp, ve kterém jsme měli být byl totiž asi 15 kilometrů od nás a věřte, že pěšky se nám to opravdu jít nechtělo. Zašli jsme tedy na recepci a já jakožto jediný člen naší výpravy, který umí docela obstojně německy jsem se pustil do vysvětlování.
Milý a přívětivý úsměv skvělé paní recepční se během dvou minut změnil ve výraz naprostého zděšení, když jsem jí ukázal naše kufry, stan a řekl, že tu teda vážně autem nejsme. Žádná doprava mezi legolandem a kempem totiž nebyla. Na recepci jsme strávili asi půl hodiny a zoufalá recepční nám po zjišťování jízdních řádů, rozhovorem s tamním autobusákem a zjišťování ceny taxíku, napsala na papír velkými písmeny název kempu a šli jsme stopovat. Zelená škodovka s německou poznávací značkou, napěchovaná Turky nám zastavila asi po pěti minutách. V tu chvíli jsem si pomyslel, že jestli nastoupíme, už nikdy neuvidím mámu a tátu. Ach ty předsudky…
Nastoupit jsme ale museli, protože už nám nic jiného nezbývalo. Krčili jsme se ve čtyřech lidech na dvou zadních sedačkách. Bylo to skvělý. Dokonce jsme si i těch pět minut, než nás vyhodili na autobusovém nádraží v Günzburgu (Město, kde leží legoland), pokecali. Chvíli jsme stáli na nádraží a pak mě napadlo něco, co bych nikdy nečekal, že bude fungovat. Věděli jste, že idos funguje
perfektně taky v Německu? Našli jsme autobus, který za hodinu a půl jel do města Kammerlaue, kde byl náš prokletý kemp. Pro jistotu jsem si to šel raději pojistit na přepážky na nádraží, kde mi to milý pán potvrdil a vytiskl mi jízdní řády i na zítřek, kdy jsme měli být první den v parku. Počkali jsme tedy chvíli na nádraží a autobusem jsme se dopravili do vesnice, kde kemp ležel. Využil jsem posledních 10 MB dat, abych se podíval na mapy, jak se dostat z autobusové zastávky do kempu. Když jsme se dovalili obloženi kufry a zpoceni z parného dne, přivítala nás opět usmívající se recepční. Když viděla, že přicházíme pěšky, hned se pohotově zeptala, jestli cestujeme autobusem a vykulila oči.
Když jsem viděl její výraz, vyšlo ze mě jenom pouhé: „Ja“. Přítel jenom kývnul hlavou. Usmála se falešným úsměvem a s klidným obličejem mi řekla, že jestli se zítra budu chtít ráno dostat do legolandu, první autobus, který jede tímto směrem tam bude ve 13:00. Park ale otevírá v 10. No a že zpátky bychom zase museli v 18 hodin ačkoliv park má otevřeno do osmi večer. Nic jiného nám bohužel nezbývalo a tak jsme se s tím pomalinku smiřovali a mezitím začali stavět stan. Po uvelebení mě napadla skvělá věc. Kemp byl vcelku prázdný, ale naproti nám stál karavan, ve kterém, jak jsme vypozorovali, bydleli rodiče s jedním cca. 9 letým klukem. Vydal jsem se tedy na dobrodružnou výpravu za našimi švýcarskými sousedy a požádal jsem je, jestli by nás mohli zítra svézt.
Měl jsem na mysli jenom zítřek a jenom ráno, ale asi díky nepochopení jsme nakonec jeli oba dva dny tam i zpět s našimi sousedy. Nestěžuju si. Park jsme si užili jak nejlépe to šlo a pak přišla další rána. Druhý den těsně před odjezdem jsme mrkli na ohňovou show, obdarovali jsme devítiletého kamaráda sadou lega jako poděkování za odvoz a jako krásnou třešničku na dortu jsme si dali výbornou zmrzlinu. Jak jsme si to užívali, nebyl ani čas koukat na mobil a tak jsem ho měl zahrabaný někde v batohu a vůbec jsem ho nevyndaval. U východu jsme popadli svoje kufry, které jsme, díky tomu, že jsme toho měli tolik, museli nechat na recepci, a vydali se na pár metrů vzdálenou zastávku. Na zastávce stálo už pár lidí a tak jsme si stoupli do fronty za ně.
V batohu jsem začal hledat mobil a když jsem ho vyndal, mezi hromadou upozornění z facebooku byly dvě SMSky. Jedna mě vřele vítala v Německu a ta druhá krátce jen tak mimo chodem informovala o tom, že náš autobusový spoj Flixbus z Legolandu do Prahy byl zrušen. Komické na tom bylo, že ačkoliv jsme jízdenky objednávali přes české stránky dopravce, zpráva přišla v němčině a odkazovala na německé číslo, kam se máme obrátit pro více informací. Za ty tři dny jsem měl němčiny dost a tak jsem zatelefonoval na Flixbus český. Po půl hodinovém čekání jsem byl konečně přepojený na slovensky mluvícího operátora, což byla další kapka benzínu do ohně, protože všichni, co mě znají vědí, že nesnáším slovenštinu.
Sdělil jsem mu svůj problém a zeptal se, co tedy mám dělat, protože to byl poslední spoj od Legolandu do Mnichova. Bylo mi řečeno, že mi nijak neporadí a že mi nijak pomoct nemůže. Pokud bych si prý našel nějakou cestu do Mnichova tak je dost pravděpodobné, že nás navazující Flixbus spoj nepustí do autobusu, protože, ačkoliv jsme neměli žádnou šanci, jsme nenastoupili do prvního autobusu, čímž nám jízdenka propadá. Poslal jsem pána slušně do prdele, že moc děkuju a nasraně jsem zavěsil. Zatímco jsem hovořil s pánem na lince, pár lidí odjelo na vlakové a autobusové nádraží v Günzburgu první městskou. Rozhlédl jsem se po zbylých lidech, kteří už taky pomalu začínali panikařit. Z naší skupinky přebývajících, kteří zůstali před Legolandem jsem zůstal já, přítel a pár dvou Turků.
Zdálo se, že neumí ani slovo německy, což se záhy potvrdilo při rozhovoru s řidičem městské, která přijela k zastávce. Byl jsem tedy jediný německy mluvící člen naší odpadlické skupinky. Turci jeli také do Mnichova, takže po domluvě s řidičem jsem nám u něj koupil jízdenku pro čtyři po celém Bavorsku. Řidič nás tedy měl přivézt na vlakové nádraží, odkud jsme měli pokračovat přímým vlakem až do Mnichova. Telefonování na německý Flixbus jsem se nevyhnul, protože jsem cestou na nádraží v autobuse telefonoval na německou zákaznickou linku a domlouval vrácení peněz Turkům. Na vlakovém nádraží jsme počkali půl hodiny na příjezd vlaku. Když jsme vlezli všichni čtyři do vlaku zpanikařil jsem, že jsme vlezli do první třídy.
Po otázání se starší paní, vedle které jsme seděli jsem byl ujištěn, že v tom případě by musela být první třída v celém vlaku a že takové vlaky jsou v Německu „ganz normal“. Nevím jestli jsme vypadali tak tragicky, nebo se nás paní zželelo po mém vyprávění, co všechno se nám stalo, nebo byla prostě jenom hodná, ale z tašky vytáhla čtyři rohlíky a všem čtyřem nám nabídla. Všichni jsme slušně odmítli a já se utvrdil v tom, že správně byla možnost poslední. V Německu jsou prostě všichni tak ochotní a hodní, že nám Čechům to přijde až nepředstavitelné. Když jsme dorazili do Mnichova rozloučili jsme se s úžasnou spolusedící, se zamilovaným párem Turka s Turkyní a zůstali jsme sami.
Teď už jen dostat se do Prahy. Čekal nás už snad poslední oříšek… Sehnat dopravu domů. Navrhl jsem, že se zajdu zeptat na infocentrum Flixbusu na Mnichovském hlavním autobusovém nádraží co jako máme dělat. Ochotná paní mi vysvětlila, že se mi moc omlouvá a že není žádný problém s tím, že pojedu do Prahy tím spojem, kterým jsem měl. Nevěděl jsem, jestli mám být naštvaný, nebo šťastný, ale nakonec zvítězila druhá možnost. Kolem půlnoci jsme tedy nasedli do našeho autobusu a když se konečně rozjel i s námi na palubě, okamžitě jsem po tak náročném dni usnul.
FACEBOOK COMMENTS WILL BE SHOWN ONLY WHEN YOUR SITE IS ONLINE